Do zákulisí...

  Ilustrační foto   Na úvod se musím omluvit. Bohužel se stalo to, co už dlouho ne –  nemáme ani fotku . Takže jen krátce a písemně. V úterý 12. srpna jsme vyrazili hrát na zámek v Mnichově Hradišti. Po dlouhé době – snad poprvé – do místní konírny. A snad mohu říct, že se to povedlo. Diváků bylo kolem osmdesáti, bavili se a   závěrečný potlesk   byl dostatečnou odměnou za zbrocená těla při stěhování. I paní kastelánce, Šárce Kovaříkové, se Barbora líbila, tak snad jsme tu nebyli naposledy. I přes úmorné vedro bylo v konírně příjemně a tak se hrálo jedna báseň.   Sisku si zahrála Katka Roscová, hejtmana Miloš Kubík a starostu Jarda Bílek. Hejtmanku ztvárnila Katka Luňáková, David Durdis byl plukovník Peter a velká skupina školních dítek byla vyučována Vojtou Hajným jako učitelem Gustavem. Přátelé, choďte do divadla, i když je vedro. Některé výkony vás mohou úplně přimrazit.  Kdyby se fotky objevily, najdete je samozřejmě na našem virtuálním albu Zonera...

  Pohled z výšin. Naše scéna lehce ztracená na jevišti mosteckého divadla. A to ještě nic nebylo...   Dostali jsme se na celostátní přehlídku činoherního a hudebního divadla PIKNIK MOST 2025. Dostali jsme se tam jako náhradníci. To je dlužno přiznat. Ale přesto jsme se těšili.  Cesta do Mostu byla, jako vždycky když vyjíždíme, plná očekávání. Odehrát, pak rychle do Severky, čekal nás výstup na Hněvín a ještě další divadla. A taky rozbor. Tak já to snad vezmu popořadě. Představení. Velmi, ale fakt velmi nás překvapila rozhlehlost jeviště. Labyrint zákulisí. Dále milí lidé v zákulisí, technici, členové místního profisouboru. A začalo se hrát. Diváci byli vstřícní, ale asi v polovině začaly reakce lehce váznout. Tedy proti tomu na co jsme zvyklí. Ještě jsme to rezebírali na obědě po představení. Asi nám spadl řemen, rozuměj ztratili jsme energii, tempo. No, uvidíme. Část souboru odjela, nás pár zůstalo a hurá do Severky. Severka. Už jen příchod do interiéru místní restaurace...

  A tady je vidíte.  Čenda Jirsák (Libor Ševců), Eda Kemlink (Radek Kotlaba), Péťa Bajza (Jeník Hejdrych), Tonda Bejval (Honza Jíše) a Zilvar (Petr Matoušek). Ta prdel za sloupem bude asi tatínka (Martin Weiss). Šedesátá repríza představení Bylo nás pět (premiera 3. března 2016) patří mezi divácky nejúspěšnější představení Divadýlka na dlani.  "Kulaté" uvedení padlo na představení pořádané místním Sborem dobrovolných hasičů a bylo vcelku bohatě navštíveno. Odhadem 60 osob. Hráli jsme před výdejním okénkem (bylo během produkce zavřené) a ještě ke všemu na diagonálu prostoru, což nás mnohdy mnohé trochu pletlo. Takže se stávalo, sem tam, že některý segment publika byl maličko ochuzen.  Přesto nebo právě proto (?) se hra divákům líbila a všichni ocenili herecké výkony dlouhohrajícím potleskem.   Taky jsme měli trochu problém se zvukem. Tentokrát to byla moje chyba. Prostě jsem je v programu blbě nastavil. Příště už se to nestane.  A všem se omlouvám. Ale ...

  Nedílnou součástí představení je hudba, kterou interpretuje  a hlavně to s námi celé těžce nazkoušel sice hostující,  ale jinak úplně "náš" Miloš Kodejška. Na fotce sedící u klavíru jako Kluk pitomá s Maruškou. Vzadu maminka (Marcela Paterová) a pozor –levitující tatínek (Radek Jogín Kotlaba).  ... aneb Druhá premiéra Jak jsem psal už posledně, tolik alternací míváme snad jedině u představení, která plánujeme hrát přes léto. V době dovolených jsou některé role alternovány až třemi herci či herečkami. Ve   Třinácti vůních   je to ale jinak. Hrát chtěli skoro všichni, tak se alternovalo. Jak to všechno včera proběhlo? Diváků bylo o něco méně než ve čtvrtek, ale skoro sedmdesát platících návštěvníků bylo vděčným publikem. Pěvecké party byly provedeny stejně dobře jako ve čtvrtek, herecky se kolegům z téhle party také dařilo. Tempo bylo trochu pomalejší, ale fakt je, že sledovat rychlost z jeviště je jiné než z hlediště. A taky je fakt, že jsem dost kritický ...

  Na snímku není moc vidět :), je focený ze zákulisí...   ... aneb Premiéra Máme to za sebou. Premiéra naší nové inscenace   Třináct vůní   je už historií. Naše první premiéra – protože letos máme tolik alternací, že máme premiéry dvě. Je to snad poprvé v historii Divadýlka. Všechno je jednou poprvé. I přes velké vedro přišlo dost a dost diváků. V předprodeji se prodalo víc než 50 lístků a na místě 66. Lehce přes stovku návštěvníků našeho Divadýlka sledovalo veselé, někdy hravé představení o neveselých, smutných věcech. Diváci se smáli, dokonce se dojímali a na konci nás odměnili frenetickým potleskem. Během představení nastane situace, kdy jeden ze členů rodiny chce ostatní vyděsit. Buší na dveře a křičí: „Gestapo!“. A když se dveře otevřou, diváci pochopí, že je to Sláveček (Libor Ševců). A z publika se ozvala moje maminka: „To je blbec“. A měla taky potlesk. Holt geny. Já vím – premiérové publikum, řeknete. Hodně známých, leccos prominou. Vím, že reakce se nejlíp ...

Lízalovic - maminka (Simona Matoušková) a otec (Petr Havlík)  jsou vypečená dvojka ... aneb Na hranici padesátky I tak by se dal nazvat tenhle příspěvek o našem zatím posledním uvedení hry   Vávra aneb Všechno, co jste chtěli vědět o Maryše a báli jste se Mrštíků zeptat . Vzhledem ke slunečným dnům a faktu, že jsme hráli proti zápasu českého mužstva na mistrovství světa v hokeji, nebyla návštěvnost kdovíjak zářná. Přesto se v hledišti objevilo kolem třiceti osob. Představení plynulo, jak mělo. Diváci se bavili – sice nám přišlo, že se nesmějí tak jako jindy, ale buď jsme to „kopali“ nebo se báli smát nahlas. Protože potlesk byl dlouhý, silný a nadšený. Tak nevím. My už se těšíme na další představení   Vávry , které bude padesáté. Za šest let od premiéry v roce 2019 je to docela náš osobní rekord – s ohledem na to, že naše další „prastaré“ představení   A tak tě prosím, kníže   má 66 repríz, ale od roku 2007, tedy za osmnáct let. Už teď přemýšlíme, kdy a jak bude...

Děkovačka v "Činoheráku". Den po pátečním představení v Dolním Bousově jsme se vypravili do pražského Činoherního klubu. Krátce po Rakovníku nás pozval Radvan Pácl, který amatérům tuhle možnost poskytuje. Rádi jsme pozvání přijali a vyrazili do tohohle úžasného divadelního prostoru. Protože nejsložitější z celé přepravy je u divadla zaparkovat, rozhodli jsme se vzhledem k jednoduchosti a mobilitě naší jevištní výpravy nejezdit do centra, ale nechat auta na Černém Mostě. A pak metrem – v taškách IKEA (pozor, článek obsahuje product placement) – jsme dorazili do Činoheráku. Byli jsme přivítáni technikem Jindrou, zvaným Henry. Ten se o nás staral opravdu jako o vlastní. Stejně jako jeho kolega přes zvuk a světla. Bylo postaveno, nazvučeno i nasvíceno a my vyrazili nahoru, do místního klubu – baru. Každý pojedl, popil a šupky dupky do kostýmů.
 Řeknu vám – je to strašně fajn pocit, když sedíte na židli, na které sedávají pánové Vetchý, Polívka, Dulava a další. Já vím, že to pokaž...

  Trochu hadrárna, ale milí lidi... Nevím, jestli znáte ten pocit, když jedete hrát někam do neznáma. Zvlášť pokud to není úplně divadelně vybavený prostor. My jsme se takhle vydali 2. května do Dolního Bousova, do místní sokolovny.
 Ale protože neradi jezdíme úplně naslepo, dohodli jsme si předem prohlídku prostoru. Takže jsme měli celkem jasno. Klasická sokolovna s menším pódiem, vzadu dřevěné mřížoví – „treláž”. Proud na světla je, no tak pohoda. Jen možná trochu zima, ale hrajeme až za měsíc… No snad to naše dámy dají. A daly.
 Přišel květen a my vyrazili směr Dolní Bousov. Přestože jsme měli jasno, naše výprava na jevišti nakonec vypadala opravdu... hmmm – no dejme tomu improvizovaně. Koneckonců to uvidíte sami na fotkách. Pódium navíc nebylo tak hluboké, jak jsme zvyklí. Trochu nám to komplikovalo pohyb, ale nějak to šlo. Muselo to jít.
 Trochu jsme si říkali, jestli přijdou lidi. Přece jen – cizí soubor bez domácího diváckého zázemí. Sice jsme tady kdysi hráli u kostela Muže...

  Jitka Urbanová (Siska) zachránila představení protože ani jedna z běžných alternací Sisky nemohla. Jednu skolila nemoc, druhá neměla hlídání. Vzadu ještě Vojta Hajný coby učitel Gustav. Ani si to člověk neuvědomí a najednou je tu dvacátá reperíza. Naposledy  jsme Barboru hráli na Sázavě na konci loňského září a bylo jasné, že zkouška bude setsakra zapotřebí. Hned v úterý po Velikonocích se zkoušelo. Komplikace na sebe nedaly dlouho čekat. Simona Matoušková ml. nemocná, tudíž nebude hrát rybářku. Anička Kolínová taky ne - je na zkouškách v Brně. Takže co? Nakonec na rybářku kývla Barbora Matoušková, které právě sundali ortézu. Krátce na to mi psala Bětka Matoušková, že leží s horečkami a že to nepůjde. Tak jsem volal Katce Roscové jestli zaskočí? Zkoušela to, ale neměla hlídání. Tak poslední záchrana - Jitka Urbanová. A klaplo to. Velký dík Jitce. Uměla i skvěle text. To se ovšem nedalo říct o některých dalších kolezích (viď, Honzo Jíše), abych nikoho nejemenoval. Tomu nejen ...

Na jevišti v Bakově. Zleva Bůh (Petr Matoušek), Andrej Čikatilo (Jeník Hejdrych), Adolf Hitler (Roman Dušek), Eva (Simona Matoušková) a Ježíš (Radek Kotlaba).     Páteční odpoledne 11. dubna nás zastihlo v Bakově nad Jizerou. Po Benátkách v jednom týdnu už druhé   Podnebí . Trochu jsme museli vymýšlet, jak upevnit náš skoro nebeský horizont. Nakonec se to podařilo, ale je škoda, že tak krásné divadlo, jako je to bakovské, nemá tahy. Ale dali jsme to – s přispěním domácích kolegů. Představení začalo v půl osmé a zpočátku jsem si říkal, že půlka sálu odejde, protože některé „fórky na hraně“ nebudou dávat. Vyšší věkový průměr tomu napovídal. Ovšem opak byl pravdou. Opět se diváci bavili. My sice měli trochu pocit, že hrajeme „pod dekou“ nebo lehce z tempa, ale reakce diváků hovořily jasně –   Podnebí   se líbilo. Přátelé, choďte do divadla. Odejít můžete vždycky – ale radši až na konci. Hned tento čtvrtek 24. dubna můžete vidět   Těžkou Barboru   v Diva...

  Na benáteckém jevišti zleva: Ježíš (Radek Kotlaba), Jan Mladý (Simona Matoušková), asistentka (Blanka Kučerová). Foceno ze zákulisí.   V Benátkách se vždycky hraje v pondělí. Je to zvláštní, ale jim to funguje. Nevím jak je to možné, ale je to tak. Lidi skutečně přišli, nebylo sice úplně plno, ale kolem čtyřiceti diváků se jistě sešlo.  Nakládali jsme v 17.00 hodin. No, nakládali. Děda už měl naloženo, on to má tak rád, že si to vždycky zabírá. Díky Bohu není scéna   moc těžká a rozměrná. Lehce po půl šesté jsme byli na místě, postaveno bylo docela rychle, techniku jsme taky zvládli, i když jako vždycky malinko vzdorovala. Ale všechno dopadlo dobře.  Diváci se bavili, smáli se i na místech, kde bych to nečekal a sem tam naopak některá osvědčená místa opomenuli. Potlesk na otevřené scéně měl náš tanec s Radkem a Romanův plamenný projev. Až mě to zarazilo, že zrovna tahle část je tak rozburácela. Oni pak říkali, že je to kvůli perfektnímu hereckému projevu. N, ...

  Kupec (Radek Kotlaba) a Notábl (Petr Matoušek) a níže zmiňovaná Vajuša Takřka po roce se na prkna Divadýlka na dlani vrátily postavy Kupce a Notábla z inscenace A TAK TĚ PROSÍM, KNÍŽE. Souhrou náhod a nakupením akcí jsme si udělali jen takovou textovou oprašovačku v úterý před zkouškou. No a pokud mohu říct za sebe, pro větší pohodu, příště bude lepší si to projet tak nějak celé a na scéně. Ale zase to byl adrenalin.  Diváků bylo 28 (sedí se na jevišti) a to při 70. repríze není tak úplně špatné, ne? Navíc se na nás přišli podívat Líba s Martinem a malým Edou. Na konci jsme dostali salám. Lepší než růže! Stále víc se při každém dalším hraní stává, že text nám zůstává jako základní rámec a my se nad ním tak pohupujeme, za použití frků, fórků a zcizováků (vystoupení z role nebo její komentář), což se mi fakt líbí. Jen při té naší Vajuše (pro vás, kdo představení neznáte, jde o písničku zpívanou na melodii Kaťuši), tedy při té Vajuše, kdy končíme takovým fixovaným kozáčkem, pr...

  1956 zleva hlava Václava Sládka, režisér (Radek Kotlaba), soudruh Rosťa Váňa, umělecký šéf (Lukáš Fila), soudruh Kvaček z ÚV (Vojta Hajný) a ředitel divadla Jaromír Švestka (Petr Havlík) Ve čtvrtek 27. března jsme po více než roce (přesně po 393 dnech) odehráli 22. reprízu představení Všichni jsme herci. Kromě dlouhé prodlevy nás čekala řada dalších překážek na cestě, na jejímž konci se zvedla pomyslná opona a představení začalo. První problém byla právě ona prodleva. Navíc se na jevišti objevilo více než dvanáct postav. A bohužel, většina z nás drží v hlavě pět a více představení. A hlava, to je prevít. Samozřejmě, že si to každý doma přečetl. Ale právě že ne každý. A také je důležitá souhra. Proto jsme si v úterý udělali "oprašovací" zkoušku. To byl mazec. Nejen že jsme zjišťovali pořádné mezery v textu a aranžmá, kdy hraje který předěl, ale jak nás bylo hodně, tak to byl neskonalý hluk. Tedy ze zákulisí. Nejméně třikrát jsme museli z jeviště volat na kolegy "dozadu...

  Po obědě a před dílničkami (zleva Simča a Bára Matouškovy). Barunka, ač po úrazu kolene nás v tom nemohla nechat samotné. Vloni jsme Wintrovky vynechali, neb jsme neměli hotové představení. Premiéra Podnebí se uskutečnila až 26. září. Původně byla plánovaná i plakátovaná na 12. 9., ale kvůli nemoci v souboru jsme museli posouvat o čtrnáct dní. A tak jsme se letos přihlásili a vstoupili tak opět do proudu postupových přehlídek. Přijeli jsme už ve čtvrtek dopoledne. Ubytovali jsme se ponovu ve velmi přívětivém penzionku Pralinka. Obrovskou devizou je místo, kde Pralinka leží. Pouhých 400 metrů od divadla J. K. Tyla, kde se Wintrovky konají. První představení, které jsme viděli, bylo představení TAKOVÁ DIVNÁ DOBA od Divadelního spolku Tyl Čistá. Představení o zámožné židovské rodině žijící v Praze. Všechny zákazy a perzekuce Židů v protektorátu od roku 39 cca do roku 42 jsou v představení znázorněny a prezentovány ve dvou časových rovinách. Jako vzpomínky starého pána, který sedí vl...