Do zákulisí...

  Tak jsme zase včera točili před zeleným plátnem. V představení Prodavači snů tyhle "přetáčky" uvidíte až 3. listopadu v Divadýlku a 4. listopadu v Bakově nad Jizerou , kam jsme pozvaní na hostování. Znovu se natáčely záběry Aron holubářem a Šatna v Marinském divadle .  První se předělávalo protože po přeobsazení (za samodruhou Míšu Charvátovou Alžběta Matoušková)jsme samozřejmě udělali nové záběry, ale tak nějak jsem to dost zrychlil. Tudíž to bylo o dost kratší než původně. Čili se prodlužovalo. A Marinské divadlo bylo původně dělané z ruky a vypadalo celé jako "na vodě". Takže tentokrát je zafixováno. Víceméně spousta práce pro pár vteřin, ale i klid duše. Aby všechno bylo jak má být. Choďte do divadla protože je to normální a i zábavné. Třeba hned příští týden 20. října nás čeká Vávra. A vás? A tady pár fotek z natáčení. 

  Konec dobrý, všechno dobré. Aneb když je nás na jevišti hodně... Včerejší repríza inscenace Všichni jsme herci  byla myslím všemi protagonisty poměrně netrpělivě očekávána. A to hned z několika důvodů. Jednak jsme byli moc zvědaví, jak to celé proběhne. Už jsem minule psal, že je to víc jak dva roky co jsem tenhle kousek hráli. Pak jsme mnozí cítili jisté rozechvění, tedy já ho cítil určitě, zda přijdou diváci a nebude to přesilovka. Protože, začíná sezona, snad konečně první nepřerušená, či nenarušená od roku 2020, a diváci se na kulturu moc nehrnou. A zvlášť na tu amatérskou. Co naplat nikdo z nás nemá obličej protažený televizí, nebo ne dostatečně, abychom byli neodolatelným lákadlem pro fanoušky. A další poměrně enervující přísada do celého včerejšího divadelního menu, byla váha. Nebo přírůstek chcete-li. Tahle ingredience se vyskytovala převážně, ba výhradně u pánské části souboru. Zkratka se nám nějak za ty dva roky smrsklo oblečení, kostýmy se zmenšily. Tu někdo něco nedopnul,

  Ze zákulisí na scénu aneb komunisti v civilu Letmým nahlédnutím do naší statistiky jsme velmi jednoduše zjistili, že představení Všichni jsme herci aneb Co by kdyby   jsme naposledy hráli 23. ledna roku 2020. Nebylo tak složité spočítat, že je to víc jak dva a půl roku. V březnu přišel Covid a pak se to celé nadrobilo, rozsekalo, zlenivělo a tak. Však to znáte.  Nezbývalo nic jiného, než věnovat dvě zkoušky oprášení téhle inscenace, které prošla Hronovem a byla vcelku divácky úspěšná.  Pondělní zkoušku provázela absence herců a text. Tedy v drtivé většině, i tady se našly výjimky potvrzující pravidlo. Přesto se nejednalo o textový masakr (v našem zákulisí obvykle nazývanou, zcela pregnantně „textová mr*anice“). Mezi kolegy a kolegyně, kteří byli textově takřka precizní chci jmenovat našeho doayna souboru dědu Vaška Hájka, Petra Havlíka, Martina Weisse, Jitku Urbanovou. (Pokud jsem na někoho zapomněl, omlouvám se). Zbytek se potácel někdy mezi skoro přesně, přibližně a jak je to dál.