Do zákulisí...

Včerejší vrchol, alespoň pro mě - Kašparek a zbojník Den druhý, zatím (13:44) méně vlhký než ten předešlý. Slečny Matouškovy odešly do semináře (to zní trochu jako bychom je dali do kláštera) Sedím v "Čapkárně", čekám na guláš a předpřipravuji si report na další den. Dnes nás čekají čtyři představení z toho Kašpárek a zbojník je inspirativní inscenace od Divadla Drak. Dále nás čeká Valpružina noc od ZUŠ v Mladé Boleslavi, Družstvo Ďáblice od Teritoriálního tyátru z Prahy a Brambůrky Most Pavla Skály a spol. s představením Kolik nám zbejvá? Kdo bude dnes na první příčce, kdo propadne. Uvidíme, už se těším. Tak úplně nepropadl nikdo. A to je super. Nedělní (moje) pořadí: První příčka (aby taky ne, jsou to profíci) ZAPSANÝ SPOLEK ČESKÝCH A SLOVENKÝCH LOUTKÁŘŮ UVÁDÍ: KAŠPÁREK A ZBOJNÍK.  Naprosto fantastický, s lehkostí a nadhledem vyprávěný česko-slovenský příběh o tom, co spojuje, co odlišuje Čechy a Slováky. Humor, gagy, nápady, vtipy, lehká nostalgie. Mohu jen doporučit. KOLI

Dnes to vypuklo. Tedy ono to opravdu trochu vypuklo už včera večer. Od půl deváté (20:30) bylo setkání seminaristů, kde se naše holky poprvé setkaly se svými lektory (Simonka - Jé, je, jé komediééé, lektor Petr Michálek a Barunka Seminář pro náctileté Cesta hrdiny, lektorka Oxana Kaplanová). Pak jsme čekali na vztyčování vlajky přehlídky, kterou nesly postavy (a taky herci) z prvního letošního představení. Lucerna v podání místního souboru nám bohužel utekla i kvůli výše zmíněnému setkání s lektory. Vlajka byla vztyčena, lehce zavlála a začalo krápat. A tak se šlo na punkový koncert skupiny Bez šance. A byl to opravdu nářez. Čtyři kluci sice vypadali jako když si odskočili ze základky, ale řezali do toho jako zjednaní. Ráno přišlo trochu brzy. A musím poděkovat holkám, že mě nechali spát a Simča je odvezla na semináře. A zase zádrhel. Z našeho Motobydla nešlo vyjet, což jsem netušil a užíval si pohodlí ranního poválení, zatímco všechny moje holky spěchaly pešky do Hronova. To jsem se d

Vlastně před-Hronov Do Hronova jsme se přemístili ze Dvora Králové ze Safari Campu. Takže provoněni ještě pachy a vůněmi Afriky jsme zamířili do rodiště Aloise Jiráska a kraje bří Čapků.  Ubytování jsme měli domluveno v penzionu MOTOBYDLO. Ubytování klaplo, ovšem! Pokoj sice je, ale bez sociálního zařízení. A kdo zná ranní rituály, a zvlášť moje, chápe, že jsem byl velmi rozčarován. Vlivem majitelky, která zvala a zvala a přestala počítat pokoje a nepamatovala si, co komu slíbila, a já, respektive my, budeme mít hajzly na chodbě.  A to vůbec nemluvím o tom, že spolu s námi je ubytováno asi čtyřicet Harleyistů. Zatímco my jsme se na recepci dozvídali onu Jobovku o absenci vlastního WC, naše dcery byly vyděšeny příjezdem motorkářů. Nebylo divu, každý z přijíždějících byl (a je)vybaven váhou rovné metráku, řadou kožených doplňků a celých sérií tetování. Lebkami počínaje a nápisy v nacistickém kurentu konče. Motocykloví chlapci nás opustí (díky Bohu) v neděli a pak už to snad půjde i díky

  Děkovačka s písničkou na Putně při premiéře Tak je to konečně venku. Máme po premiéře Těžké Barbory. I po první repríze na zámku v Bělé pod Bezdězem. Obě uvedení dopadla dobře, ale vezmu to postupně pro ty, kdo čekají na podrobnou reportáž z obou představení. Píšu to až teď, protože nebyl čas. Premiéra 12. července, Letní scéna Putna, 19:00 Všechno začalo okolo 11.00 v Domě kultury, kde jsme naložili techniku (Radek Kotlaba, děda Vašek a já) a pak se přesunuli na Putnu, kde jsme začali stavět světla a zvuk. Potřebovali jsme udělat zvukovou zkoušku, aby Simona (Matoušková) vyladila vše k dokonalosti pod dohledem Lukáše Prokoráta, který musel odjet zvučit na letní scénu Harfa v Praze. Okolo třetí odpoledne začala zvukovka a spolu s ní dorazil i Honza Jíše s autem naloženým scénou a rekvizitami. Zhruba na pátou se objevovali první herci a herečky a pak už to šlo samospádem. Přišlo první zvonění a už se nic nedalo zastavit. V první (a vlastně i v druhé) polovině vše běželo jak má, jen ně

  Jednání na radnici v Eidamu vám možná připomenou, to co sami znáte.  Buď osobně nebo z televize.  A jdeme do finále. Musím dodat - konečně. S tímhle představením, jsme se "crcali" neskutečně dlouho. Trochu za to může covid, dost my. Ale to je už za námi. Teď se musíme soustředit a hledět do budoucna. Tak tedy čistě pragmaticky.  Scéna je už funkční a kompletní. Za nás stojí Truhlářství Andrš, trochu já, Honza Jíše a náš děda Vašek Hájek. Chybí jen pojmout zadní prospekt a to je na mě. Kostýmy. Ty šije opět paní Chocholoušová. Stejně jako pro Prodavače snů a Vávru. Ještě nejsou všechny na světě, ale šije tak, až se jí jehla rozpaluje. Takže by snad měly být všechny pokupě už v pondělí? Uvidíme.  Rekvizity  většinou už jsou také pokupě, chybí jen pár drobností (Petrovy listiny a brašna, peníze, apod.) Světla a zvuk (tedy hlavně zvuk) jsou laděny za pomocí Lukáše Prokoráta, tak abychom premiéru zvládli sami. Tedy my! Za pult příští týden ve středu usedne moje žena Simona. T

  Agnes, Rivka a Ida (v civilu Týna Licinbergová, Simona Matoušková ml. a Katka Luňáková) zaujatě sledují dění na jevišti Poslední představení sezony jsme odehráli doma v Domě kultury ve čtvrtek 22. června. A i když porota Wintrova Rakovník představení Prodavači snů "neposlala dál", tedy nedoporučila nás na Celostátní přehlídku Piknik Volyně, hrajeme tuhle "židovinku" velmi rádi a cítíme v ní velký potenciál. Tohle uvedení mělo trochu komplikovanější průběh, díky tomu, že jsem ve hře fyzicky přišel o jednu z dcer. Bětka Matoušková dostala k narozeninám lístky na představení do Prahy a tak její repliky a vlastně i celou dramatickou postavu skočila Simonka. Sice na filmových záběrech byla Bětka, ale podle reakcí diváků to vůbec nevadilo. Zajímavé, člověk by řekl, že je to zmate. No možná spali.  Ne samozřejmě žertuji, reagovali velmi pěkně a vstřícně. Vzhledem k začínajícím letním teplotám jich nebylo jako vždycky, a přesto byli velmi "při věci". Nezapomeňte

  V jedné z našich písní ze hry Mušketýři se zpívá všechno co začalo jedou též končí... A je to zkrátka pravda. Zanechme laciné sentimentality a řekněme rovnou, že DĚTSKÉ DIVADELNÍ STUDIO Divadýlka na dlani po 25 letech ukončuje (dočasně) svou činnost. Únava jak fyzická, tak mentální nás pedagogy, k tomuto kroku přivedla už v pololetí. Ale chtěli jsme dotáhnout školní rok do konce a tak jsme spolu s dětmi připravili malý projekt dvou dokumentárních dramatizací ze života známých osobností našeho města - Václava Klementa a Adiny Mandlové. Premiéra proběhla na konci června, ve čtvrtek dvacátého devátého. Po představení jsme část dobrovolného vstupného proměnili za voňavé pizzy a chvíli poseděli.  Všem, kdo kdy prošli Dětským studiem, ať už jako lektoři, či jako frekventanti, všem patří náš dík za společně strávené chvíle. Doufáme, že jsme jim alespoň trošku poodhalili roušku tajemství divadelního světa.  Zlomte vaz! Ani vy nezapomeňte, že chodit do divadla je normální! Petr a Simona