2026_10_01_Bylo nás pět, Divadýlko [no. 65]

 

Péťa Bajza (Jeník Hejdrych) čeká na výstup schovaný 
za plakátovacím sloupem

Bylo nás pět po pětašedesáté. A s dlouhohrajícím potleskem.

Prvního října 2026 jsme v divadelním sále Domu kultury v Mladé Boleslavi odehráli už 65. představení naší vlastní dramatizace Poláčkova románu Bylo nás pět. Pětice kluků z Rychnova nad Kněžnou se tak znovu vydala za svými dobrodružstvími.

Diváků tentokrát dorazilo jen lehce přes třicet, tedy ještě méně než na předchozí Matku. Přesto se lidé bavili a na konci nás odměnili takovým potleskem, jaký jsme už dlouho nezažili. Opravdu dlouhohrajícím, takovým tím „elpíčkovým“. Klaněli jsme se snad šestkrát, což bylo hrozně příjemné a moc nás to potěšilo.

Hráli jsme v téměř tradičním obsazení. Péťou Bajzou byl Jeník Hejdrych, Edou Kemlinkem Radek Kotlaba, já jsem se opět ujal Zilvara z chudobince a Čendu Jirsáka hrál Libor Ševců. Jedinou změnou v naší klukovské pětici byl Tonda Bejval. Jardu Bílka tentokrát nepřivedla na scénu nedostupnost jeho alternanta Honzy Jíšeho, ale domluvená výměna. Jarda si totiž pozval své bývalé kolegy z fotbalu a tak si chtěl zahrát právě pro ně. Také v ostatních rolích jsme se mohli opřít o známé a osvědčené obsazení.

Samotné představení běželo bez větších zádrhelů. Nepamatuji si žádný zásadní textový výpadek ani nějakou mimořádně veselou zákulisní příhodu, kterou bych tu mohl dát k dobru. Zkrátka vyrovnaný večer s partou, která už má Poláčkovy kluky pěkně pod kůží.

Tentokrát nás tedy v sále nebylo mnoho. O to větší radost nám udělalo, jak vřele se s námi diváci loučili. Za tenhle dlouhohrající potlesk děkujeme!

A tady pár fotek. 

Pamatujte - chodit do divadla je normální, i když je venku pěkně.

-mat-