2026_11_07_Tréglova Bělá, Matka [No. 03]
 |
Ze zkoušky před hraním. Matka na Tréglově Bělé.Vážné téma, veselá zkouška a jedno příjemné překvapeníV sobotu 7. listopadu jsme od půl osmé večer hráli na Tréglově Bělé naši inscenaci Matka. A musím říct, že jsme tam tentokrát přivezli něco, co pro tuhle přehlídku není úplně obvyklé. Na Tréglovce totiž většinou převládají komedie, veselé kusy a vůbec představení, při kterých se diváci především baví. Ostatně i my sem zpravidla jezdíme s inscenacemi, které jsou spíš úsměvné. Letos se ale v programu urodily hned dvě nebo tři vážnější hry. A jednou z nich byla právě naše Matka. Přiznám se, že jsme měli trochu obavy, jestli na takové představení vůbec někdo přijde. A nakonec jsme byli moc příjemně překvapeni. Sedm volných míst. To jde!V předprodeji se prodalo třicet vstupenek a dalších sedm nebo osm si diváci koupili přímo na místě. Takže se nás v sále sešlo přibližně osmatřicet. A to je na zdejší malý sálek opravdu pěkná návštěva. Kapacita je pětačtyřicet diváckých míst, plus několik rezervních pro personál, takže zbývalo jen nějakých sedm volných židlí. Na vážné drama, které se navíc hraje na přehlídce proslulé spíš veselými tituly, je to podle mě výborný výsledek. A hned se nám hrálo o něco lépe. Zkouška z veselého kalíškuSamotnému představení samozřejmě předcházela příprava a zkouška. Scházeli jsme se postupně, tak trochu jako švábi na pivo. Každý přijel odněkud jinud, každý měl za sebou svůj den a atmosféra rozhodně nepřipomínala soustředěné ticho před uvedením závažného dramatu. Poslední dorazil Radek Kotlaba, který měl ještě nějaké školení v Praze. Do sálu vrazil s kebabem v ruce, baretem na hlavě, celý rozvrkočený, rozesmátý a evidentně v dobré náladě. Když jsem ho viděl, říkal jsem si, jestli se nám vůbec podaří dostat do správného rozpoložení. Ale abych byl spravedlivý, nebylo to jen Radkem. Celá zkouška se nesla v takovém poněkud rozverném duchu. Zkrátka z veselého kalíšku. Člověk by si skoro řekl, že jsme přijeli hrát nějakou taškařici, a ne Matku. Jenže jakmile přišlo na samotné představení, všechno si sedlo. A dokonce se objevilo něco, co mě opravdu potěšilo. Simča mě překvapila. A to ji znám docela dlouho!Musím se tady zastavit u výkonu Simony Matouškové. Simču samozřejmě znám dlouhá léta. A nejen z divadla, protože spolu také žijeme. Takže bych si mohl myslet, že už mě v jejím herectví nemá co překvapit. Ale tentokrát překvapila. A hodně příjemně. V jejím výkonu se najednou objevily nové odstíny, jemné valéry, které jsem tam při předchozích představeních v takové míře neviděl. Bylo to nesmírně civilní, lidské, barevné a přitom naprosto přirozené. Ne že bych nevěděl, že to v sobě má. Ale tentokrát se tam objevilo něco navíc. Když jsme si o tom po představení povídali, Simča říkala, že to možná bylo tím, jak blízko jsme měli k divákům. V tom malém bělském sále je kontakt s publikem opravdu bezprostřední. Člověk skoro vidí každému do očí. A možná právě to jí pomohlo najít takovou míru civilnosti a intimity, která té roli nesmírně slušela. Tak mě napadlo, jestli bychom Matku neměli hrát především v menších, kontaktních prostorech. Ale to by samozřejmě bylo příliš jednoduché. Tyhle jemnosti musíme dokázat přenést i na větší jeviště. Každopádně to pro mě byl jeden z nejsilnějších zážitků celého večera. Nový konec? Ještě uvidíme.V Bělé jsme si také vyzkoušeli trochu jiný závěr představení. Jemnější. Méně důrazný. Možná citlivější. A musím přiznat, že zatím nejsem úplně rozhodnutý, jestli je to cesta správným směrem. Má to svoje pro i proti. Něco se tím získá, ale něco se možná také ztratí. A protože závěr takové hry je nesmírně důležitý, nechci dělat ukvapené rozhodnutí. Ještě si to necháme projít hlavou, znovu vyzkoušíme a uvidíme. Divadlo se totiž vyvíjí i po premiéře. A někdy právě při reprízách člověk objeví věci, které při zkoušení ještě nebyly úplně zřejmé. Matka v Bělé obstálaKdyž si to všechno shrnu, musím říct, že se nám představení v Bělé opravdu povedlo. Měli jsme příjemně zaplněný sál, vnímavé publikum, podařilo se nám vyzkoušet některé nové věci a především se objevily herecké momenty, které mě osobně velmi potěšily. A ještě jednou se musím vrátit k Simče. Protože její výkon byl pro mě tentokrát opravdu výjimečný. Právě kvůli takovým okamžikům má smysl hrát jednu inscenaci opakovaně. Člověk si může myslet, že už ji dobře zná, že ví, co od ní čekat, a najednou se před ním otevře něco nového. A to je krásné. Přátelé, pamatujte: chodit do divadla je normální! A každé představení je opravdu jiné. I když hrajeme stejný text, ve stejných kostýmech a se stejnými herci. A jestli se chcete přesvědčit, přijďte 26. listopadu do Divadýlka na dlani na Těžkou Barboru od Voskovce a Wericha. Vstupenky už jsou v prodeji. Můžete si je koupit online prostřednictvím SMS Ticketu nebo osobně v předprodeji na informačním centru. A na závěr ještě jedno malé lákadlo. V Těžké Barboře totiž s Radkem Kotlabou zpíváme! Tak přijďte. Těšíme se na vás! A tady pár fotek od naší Simony Matouškové ml. -mat-
|
Komentáře
Okomentovat