2026_11_05_Divadýlko, Vávra [No. 54]
 |
| Před představením. Zleva Radek Kotlaba (Lízal), Martin Weiss (Francek), Miloš Kodejška (Alois Mrštík) a Láďa Niklíček (Vilém Mrštík). |
Vávra po čtyřiapadesáté. A přece tak trochu poprvé!
Ve čtvrtek 5. listopadu jsme o půl osmé večer spustili už 54. reprízu naší inscenace Vávra. A že to bude představení, na které jen tak nezapomeneme, jsme v tu chvíli ještě netušili.
Diváků tentokrát dorazilo poněkud poskrovnu. Odhadem necelých dvacet. Možná už jsme Vávru v Mladé Boleslavi hráli tolikrát, že kdo chtěl, ten ho viděl. Anebo se to prostě jen nějak nesešlo. Každopádně ti, kteří přišli, byli pozorní, vnímaví, dokázali se nahlas zasmát a na konci nás odměnili dlouhým potleskem. Takže po této stránce vlastně moc příjemný večer.
Jenže na jevišti se odehrávalo ještě jedno, poněkud jiné drama.
Dvě alternace a žádná zkouška
V základních rolích jsme nastoupili v naší tradiční sestavě. Já jako Vávra, Blanka Kučerová jako Eva Bučková, Tereza Juhaňáková coby Maryša, Simona Matoušková jako Lízalka, Katka Luňáková jako Strouhalka, Honza Jíše v roli jejího manžela, Láďa Niklíček jako Vilém Mrštík a Václav Hájek jako děda Boreš. Francka hrál Martin Weiss.
Dvě role ale měly nové představitele.
Petr Havlík, který u nás dlouhá léta hrával Lízala, na konci minulé sezóny ukončil svou činnost v souboru. Pro tuto roli proto máme dvě alternace – Martina Hermana a Radka Kotlabu. A právě Radek se tentokrát ujal Lízala. Roli Aloise Mrštíka, učitele, za něj převzal Miloš Kodejška.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybychom si před představením stihli udělat pořádnou zkoušku. Jenže nestihli. Radek text znal, ale jevištní aranžmá, tedy kdo odkud přichází, kam odchází, kde stojí a kde sedí, už tak úplně ne.
A právě to se ukázalo jako docela zásadní.
Když Lízal odejde a už se nevrátí
Zpočátku všechno běželo v pěkném rytmu. Diváci se smáli, situace fungovaly a zdálo se, že máme všechno pod kontrolou.
Pak ale Radek v jedné z úvodních scén správně odtančil s Lízalkou z jeviště. Jenže už nevěděl, že se mají ještě vrátit. A protože ho Lízalka včas neodchytila, usoudil, že jeho další příchod bude až z hospody, s pivem v ruce.
A tak se také stalo. Dokonce dvakrát.
To byla ovšem pořád ještě legrace.
Skutečná zábava začala při našem společném výstupu, kdy Lízal přichází za Vávrou pod záminkou, že se chce podívat na koně s bolavou nohou. Ve skutečnosti se samozřejmě bavíme o Maryše a o tom, jestli bych si ji náhodou nechtěl vzít.
Tenhle výstup hrajeme normálně vsedě u stolu. Tak trochu se vzájemně špičkujeme, trumfujeme a zkoušíme, kdo z koho.
Jenže tentokrát jsme stáli. A ještě k tomu úplně obráceně, než jsme byli zvyklí.
Možná se to zdá jako maličkost, ale zkuste si padesátkrát odehrát nějakou scénu stejným způsobem a pak ji najednou zahrát úplně jinak. Člověku se v hlavě začnou dít podivné věci.
Navíc jsem věděl, že Radek nemá aranžmá zažité, a nechtěl jsem ho tlačit někam, kde by si nebyl jistý. Takže jsem se snažil situaci přizpůsobovat, pomáhat a držet scénu pohromadě.
A jak jsem se na to soustředil, stalo se něco naprosto neuvěřitelného.
Vávra opustil jeviště. A zapomněl se vrátit.
Náš výstup skončil. Já Lízala rázně vyprovodil slovy:
„Tak už běžte, běžte dom! Už jsem to jednó povédal, vola ze sebe nikomu dělat nenechám! A s pánem Bohem!“
A odešel jsem.
Úplně. Z jeviště pryč.
Jenže já jsem odejít neměl!
Správně jsem měl přejít k neckám, které představují náhon, a tam pokračovat ve scéně s učitelem Aloisem Mrštíkem a Franckem. Jenže to mi v tu chvíli vůbec nedošlo.
A tak zůstalo jeviště prázdné.
Možná deset sekund.
Deset sekund! To je v divadle věčnost. Zvlášť když na scéně není vůbec nikdo a nikdo netuší, co bude dál.
Naštěstí máme v souboru pohotové kolegyně. Simona s Katkou okamžitě pochopily, že se něco přihodilo, a nastoupily se svou následující scénou. Začaly kout pikle, jak dostat Evu Bučkovou ze mlýna, dosadit tam Maryšu a zajistit, aby se do rodiny konečně dostaly pořádné peníze.
Zkrátka zachránily situaci.
Jenže tím jsme si zadělaly na další problém.
Jak jsme za pochodu přestavěli celé představení
Scéna, kterou jsem tak elegantně vynechal, totiž nebyla jen nějaké nezávazné povídání u náhonu.
Vávra se v ní od učitele dozvídá důležité věci o Evě Bučkové. A právě tyhle informace potom potřebuje při jejich následné hádce.
Bez nich by další výstup nedával smysl.
Takže jsme se v zákulisí narychlo domluvili, že obě scény u náhonu spojíme a potřebné informace do příběhu vrátíme trochu jinudy.
A ono to fungovalo!
Najednou jsme měli úplně nové pořadí obrazů, které jsme si nikdy nevyzkoušeli, nikdy nenacvičili a které vzniklo doslova za pochodu.
Kdyby se někdo z diváků přišel podívat na Vávru poněkolikáté, mohl si tentokrát vychutnat zcela novou dramaturgickou verzi.
A to se jen tak nepoštěstí!
Souboj o Lízalovu hůl
Aby toho nebylo málo, Radek si ještě střihl jeden neplánovaný výstup s Martinem Weissem.
Je tam scéna, kdy se Francek přichází rozloučit s Maryšou. Lízal mu ovšem zastoupí cestu, napřáhne proti němu hůl, přitiskne mu ji napříč přes prsa a spustí:
„Kam ty se včíl hrneš?“
Francek se samozřejmě nedá:
„Však se móžu rozlóčit, ni?“
Lízal ho pošle rozloučit se někam úplně jinam, načež mu má Francek hůl vytrhnout a odhodit.
Tak to máme nazkoušené. Tak to také Martin očekával.
Jenže Radek měl na věc trochu jiný názor.
Hůl se mu zjevně zalíbila a rozhodně se jí nehodlal jen tak vzdát. Když po ní Martin sáhl, Radek ji schoval za záda. Pak mu ji zase trochu ukázal. A zase schoval.
Zkrátka začala taková malá hra na kočku a myš.
Martin se snažil získat hůl, Radek si ji střežil jako oko v hlavě. A protože to chvíli trvalo a Lízal se k dobrovolnému odevzdání své zbraně zjevně neměl, musel Martin přistoupit k důraznějšímu řešení.
Prostě Radka objal a hůl mu sebral. A bylo po souboji.
Tedy, alespoň po tomhle.
Kdepak je svatba?
Další půvabná situace nastala při svatebním obrazu.
Tam je všechno poměrně přesně naaranžované. Já jako Vávra přicházím na jeviště první a čekám vzadu u horizontu na Maryšu. Potom postupně nastupují svatebčané, většinou v párech, muž a žena. Jen děda Boreš si vykračuje sám.
Svatebčané se rozestoupí do špalíru. Z pohledu diváků vlevo muži, vpravo ženy. A teprve potom přivádí Lízal nevěstu, tedy Terezu Juhaňákovou coby Maryšu.
Jenže Radek má za sebou dvaapadesát či třiapadesát repríz v roli učitele Aloise Mrštíka. A jako učitel samozřejmě přichází na svatbu společně s ostatními svatebčany.
Takže když se začali řadit, vyrazil s nimi.
Katka Luňáková ho ještě v zákulisí zachytila:
„Radku, kam jdeš? Kam jdeš? Ty jdeš přece s Maryšou!“
Radek se na ni podíval a s naprostým klidem pronesl:
„Kdepak, je svatba!“
A pokračoval dál.
Navíc krásným tanečním krokem, protože svatební nástup máme pojatý jako drobnou "folklorní" choreografii.
Takže se nám Lízal začal vesele začleňovat mezi svatebčany, místo aby přivedl vlastní dceru k oltáři.
Katce nezbylo nic jiného než vyběhnout za ním až na scénu a odtáhnout ho zpátky do zákulisí.
Což je také určitá forma svatebního tance.
Lízal, který předběhl i Mendelssohna
Od té chvíle už představení běželo celkem spořádaně. Až do posledního obrazu.
Tam máme krásně připravený závěr. Zazní svatební pochod Felixe Mendelssohna Bartholdyho, hraný na varhany, ozve se kostelní zvonek, my poklekneme, potom se zvedneme a otočíme k divákům.
A v tu chvíli má Lízal zvolat:
„Vždyť to je Eva Bučková!“
Někdo mu tuhle repliku pošeptal. Ovšem trochu předčasně, ještě než jsme si vůbec pořádně klekli.
„Řekni, že to je Eva Bučková!“
A Radek, jako správný pohotový herec, neváhal ani vteřinu.
Okamžitě to vypálil!
Žádné čekání na hudbu, žádné slavnostní vstávání, žádné dramatické překvapení. Prostě Eva Bučková, a hotovo.
Po představení jsem Radkovi říkal, že bych si také rád zobnul toho, na čem ten večer jel, protože takovou rychlost a energii bych občas docela potřeboval.
A diváci? Ti tleskali!
Přes všechny tyhle karamboly mám pocit, že většina diváků vůbec nic nepoznala. Možná je trochu zarazilo těch deset nekonečných sekund, kdy na jevišti nebyla ani noha. Ale jinak se smáli, reagovali a nakonec nám dlouho tleskali.
A musím říct, že právě v tom je jedno z kouzel živého divadla. Radek rozhodně nepostrádal pohotovost ani chuť hrát. Jen se tentokrát potkala dokonale naučená role učitele s novou rolí Lízala, jejíž jevištní cestičky ještě neměl tak docela prošlapané.
A my ostatní jsme si zase mohli vyzkoušet, jak rychle dokážeme reagovat na něco, s čím scénář tak úplně nepočítá.
Také jsme se shodli, že před příští reprízou si rozhodně uděláme zkoušku. A tentokrát nejen textovou, ale pořádně projdeme i všechny příchody, odchody a aranžmá.
Další Vávra nás podle předběžného plánu čeká v únoru v Držkově, pokud se ovšem neobjeví nějaké dřívější hraní.
A do té doby?
Přátelé, pamatujte: chodit do divadla je normální!
Někdy totiž přijdete na představení, které jste už několikrát viděli, a dostanete úplně novou skladbu obrazů. A jako bonus třeba i souboj o hůl nebo ženicha, kterému se málem ztratí nevěstin otec.
To se opravdu může stát.
No, možná jenom u nás.
A pokud nás chcete vidět dřív, 26. listopadu hrajeme Těžkou Barboru od Voskovce a Wericha.
Tak přijďte. Těšíme se na vás!
Komentáře
Okomentovat