Jak jsme vítali Masaryka aneb Po 100 letech

V roce 2018 jsme oslavili sté výročí založení ČSR v roce 1918. Divadýlko na dlani se připojilo k oslavám v Mnichově Hradišti a v Mladé Boleslavi, a to nejen skeči s kostýmovanými postavami, ale také vlastní inscenací Republika, takový krásný sen. 
Když jsme se po premiéře tohoto představení 27. září, dozvěděli pevné termíny dalších hraní, které se takřka „dotýkaly“ svátků vánočních, všichni jsme se malinko zarazili. Koho bude zajímat představení, byť kabaretně laděné, o založení Československa v čase těsně před Vánoci? Odpověď od Jirky Filipa, našeho kolegy ze souboru a nyní ještě tajemníka Československé obce legionářské zněla: „Bude je to zajímat, protože k tomu všemu pojedeme vlakem stejnou cestou, kterou se Masaryk vracel do osvobozené vlasti před sto lety.“ Další otázka, otázka kardinální a úhelná, na sebe nedala dlouho čekat: „Co na to řeknou naše rodiny?“

Tedy popravdě, tuhle otázku řešily hlavně kolegyně herečky. Jistě z pochopitelných důvodů. Pánská část ansámblu, která si sice byla vědoma svých závazků k ženám a dětem, byla přesto neodolatelně přitahována dobrodružnou cestou v Masarykových šlépějích.

A tak došlo k několika změnám v obsazení, nacvičily se záskoky a mohlo se vyrazit. Obraz budoucnosti se před námi vyjevoval po kouscích, vypadával z mlhy – pardon – z e-mailů, až se v předvečer samotné akce poskládal do celého výjevu. Pojedeme s Masarykem (představitel Otakar Brousek ml.) z Horního Dvořiště až do Prahy. Na zastávkách, budeme vystupovat jako historické postavy vítajících politiků. Představení odehrajeme v Českých Budějovicích a Praze. Jasné, stručné, zábavné, netrpělivě očekávané. K tomu ještě někteří dostali texty a role (Radek Kotlaba se měl představit jako francouzský vyslanec Simon, a já (Petr Matoušek) v Horním Dvořišti jako poslanec Franta, v Budějovicích jako prof. František Zdráhal a konečně v Praze jako mistr Alois Jirásek.

Nadešel den D, hodina H a minuta M. Ve dvě hodiny ráno mě probudil budík. V rychlosti jsem provedl ranní hygienu, vysrkl čaj a vyrazil. V našem předvoji jsem vozidlem rodiny Kotlabovy (svoje auto jsem nechal doma, aby moje žena Simona s děvčaty nemusela po ty dva dny, co budu pryč, všude chodit pěšky) vyrazil nabírat členy naší posádky v tomto pořadí – Květa Horáková, Jiří Filip a Radek Kotlaba. Autem jsme měli zamířit do Prahy a pak na hlavní nádraží, kde nás čekal speciální vlak. Před domem Květy jsem vytočil její číslo a s dostatečnou hrdostí v hlase, aby bylo jasné, že jsem totálně přesný, jsem jí oznámil: „Jsem tu.“ Ona mi opáčila, že je to fajn, ale že teprve odjíždí od maminky, kde nechávala jedno ze svých dětí. Rozladěně jsem tedy do telefonu zavrčel, že to tedy nevadí, co se dá dělat, a že jedu pro kluky. Květu vyzvedneme tedy až na konec. Položil jsem telefon a kroutil nechápavě hlavou, typicky ženské, na všechno mají děvčata dost času. No dobrá, házím to za hlavu a jedu pro Jirku Filipa. Situace se opakuje. Zastavil jsem před domem, kde Jiří bydlí, vytočil jeho číslo, načež se Jirka ozval zcela evidentně sotva probuzený. Lehce znejistěný, bylo asi 3:15 hodin, jsem mu oznámil, že jsem tady pro něj a dodal: „Představ si, že Květa ještě není doma…“ Jiří si do telefonu odkašlal a povídá, že on tedy také ještě není připravený a že zrovna trůní na toaletě. To mě dost zarazilo. Ještě jsme ani nevyjeli a už jsou tu problémy. Tak dobrá, jedu pro Radka. Radek byl kupodivu připraven. Skoro by se dalo říct, že mě čekal. Večer před naším odjezdem jsme si volali a domluvili čas odjezdu.

Sotva Radek nasedl, musel jsem mu vyprávět, jak si všichni zapomněli natáhnout budík a že jedině my dva jsme připravení. Radek pokrčil rameny a dodal, že si taky myslí, že jedeme brzy a že takhle budeme v Praze ještě, než se otevře metro. A mně začaly v hlavě hlodat pochyby. Neměl jsem vstávat o hodinu později? No měl. Ale už se stalo. Prostě z přemíry těšení se na výlet s Masarykem a ve snaze, abych snad proboha nezaspal, jsem si nařídil budík o něco dřív (o hodinu). No bóže, to je řečí… Nakonec všechno dobře dopadlo, ještě jsme si stihli na nádraží dát kávu a pak jsme už nastoupili do vlaku směr Horní Dvořiště. Už ve vlaku se k nám přidala i Kristýna Řepová a naše pětka byla komplet. Navíc jsme získali díky náhodě místa v první třídě. A tak jsme v teple a pohodlí vyrazili na jih. Cesta do cíle, byla naplněna nezávazným žertováním, podřimováním a učením se textů.

Horní Dvořiště

Do cílové a zanedlouho vlastně i první stanice naší cesty na Prahu jsme dorazili něco po deváté. Svítilo sluníčko, nebe bylo jako šmolka a peron byl zcela vymetený. Tedy až na formující se vojenské oddíly. V bývalé nádražní hospodě bylo pro účinkující vytvořeno zázemí. A tady jsme strávili nekonečných pět hodin. Čekali jsme na vlak, kterým přijede zbytek souboru, popíjeli punč, ať už s alkoholem nebo bez něj, ochutnali gulášovou polévku, učili se texty, chodili na vycházku okolo budovy a po peróně, a tak či onak utráceli přebytečný čas. Přijíždí zbytek naší sestavy a Marián Tomko, náš nedávno ještě hostující a nyní již novopečený kolega, přijíždí pajdaje. Přes noc mu otekla noha, nic neobuje, nebo jen za velkých bolestí. Velice rychle chápe, že v teniskách, ve kterých přijel, hrát nebude, a přistupuje na variantu B - tedy dva dny bolestí. Kromě Maroše přijíždí i Martin Weiss s Libuškou Mikuleckou a Týnou Licinbergovou. Jsme komplet. Po jedné hodině vše vypukne, davy houstnou, my s našimi dobovými kostýmy zdobíme a ve vlaku taženém parní lokomotivou přijíždí Masaryk. Kytice, chléb a sůl, projevy. Masaryk děkuje a vše se hýbe směrem k Budějovicím.

České Budějovice

Pozitivní na celé věci je, že cestou sedíme všichni v jednom kupé. Tedy téměř všichni – Radek jede v historickém voze společně s Masarykovou ekipou. Sakra, čím si to zasloužil. Ne že bych mu to nepřál, ale na salónní vůz jsem se těšil snad víc než na celou tuhle cestu. No, nic snad jindy.

V Českých Budíkovicích by chtěl hrát každý. Tedy až na mě. Je neskutečná zima. Jinak je město nádherně předvánoční, přivítání velmi mohutné, a to jak do počtu zapojených finančních prostředků, tak do zúčastněných osob. Tady představuji profesora Františka Zdráhala, prší. Sice drobně, ale vydatně. První přivítání je na peronu, pak Masaryk míří kočárem taženým koňmi v čele průvodu na náměstí. My jedeme autem legionářů také na náměstí, vykládáme kostýmy a rekvizity. Protože je čas, pěkně se s Masarykem projdeme kolem dokola budějovického náměstí. A to hned dvakrát. Sokolové, kteří tvoří stráž okolo Masarykova vozu, žertují o klobásách. A ty tu opravdu voní…

Přivítání na českobudějovickém náměstí – davy, skutečné davy lidí, kteří projevují nelíčenou radost. Ilustrace neutěšenosti současného stavu věcí veřejných. Profesor Zadražil naposled, další a další projevy a pak naše Republika, takový krásný sen. Masaryk je přivítán na radnici a my hrajeme. Je neskutečná zima, přesto dole pod jevištěm stále dost diváků. A to zahřeje. Po představení se jedeme ubytovat a hledáme vhodnou hospodu, kde strávit večer. Je pátek a vesměs všude je plno. I když na první pohled mě odrazuje název podniku, před kterým staneme – Panda –, uvnitř je milo, příjemno, přímo přátelsky. Debatujeme, jíme i pijeme. Sice brzy dojde pivo a majitel nechce narazit před svátky nový sud, ale co... Já stejně piju nealko. Před devátou jsem v posteli. Ráno totiž vstáváme brzy.

Ráno. Šest. Sakra… To se to spalo. Díky bohu mi uschly ponožky. Ranní hygiena a soukám se do historického oděvu. Jiří už je na nohou a sprchuje se. Snídaně na nádraží – káva a croissant. A jedeme. Kupé je plné. Vlastně ještě plnější než včera. Libuška do rána na jedno oko otekla a nemluví. Během dne postupně splaskne, ale chřipka ji dostává. Nakonec nás před závěrem akce v Praze opustí a rozjede se sólo domů. Ale nyní nás čeká Tábor.

Tábor

Je kolem deváté hodiny. Uvítání tu mají velkolepé – pomalu se stylizuji do Jiráska. Ochutnávám vynikající grilovaný oštěpek s brusinkovou omáčkou. Omáčka zůstává na vestě, klopě kabátu a vázance. Super. Mistr Jirásek jako prase. Líba splaskává, Maroš natéká. Ve vlaku mu diagnostikuji buď zlomeninu, nebo dnu. Jak se ukáže později, měl jsem pravdu v druhém případě. Je to dna. Měl jsem být doktor.

Veselí nad Lužnicí

Opět davy lidí. Legionáři v davu rozdávají publikace. Jedna paní vykřikuje: „Dejte mi dvě, oni se asi bojí o to říct,“ a ukazuje k tichému hloučku na kraji peronu. Jsme v Čechách. A když je to zadarmo… No nic, přejme jí to. Smutná zpráva, upadl mi cvikr a je zcela napadrť. Škoda ho. Focení s Masarykem. Teprve když lezeme z piedestalu od pana Brouska, napadá mě, kdo nás vlastně fotil, když jsme všichni byli nahoře? Prý nějaká dáma z úřadu – tak to jsem zvědav, jestli tu fotku uvidíme. Jdu do kupé. Mám hlad. Hned jak se rozjedeme, musím do jídelního vozu, kde krásně posnídám za 150 korun páreček a čaj. Navíc neberou platební karty a musím si půjčit hotovost od Jirky Filipa. To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou…

Benešov u Prahy

Skoro se mi nechce ven. Vlastně už si ani nepamatuju, jestli jsem vystoupil. Ach, synku budu slyšet ještě pod vánočním stromkem. Hned druhá nejoblíbenější píseň dne – česká hymna. Učím se Jiráskův proslov. Ale co, dám to po smyslu a ještě si tam zapletu některá „svá“ díla. Cestou z Benešova se záhadně předjíždíme s prezidentským vlakem. A vzniká píseň: „Jedem, předjedeme Masaryka, možná na cestě…“

Praha

Všichni jsou utahaní. Nikomu se nic nechce, jen domů. To jsou ty konce. V Praze bídně málo lidí. Škoda. Ani žádný oficiální ksicht, ani oficiální obličej. Ne že bych po nich toužil – ale přece jen, ikona československé demokracie T. G. M. se vrací do vlasti! Je to jen rekonstrukce, ale… No nic, my si to výročí ještě připomeneme. Jako Jirásek jdu k mikrofonu první a pěji ódu na slavný návrat. „Budiž požehnáno dílo vaše, budiž požehnán váš návrat…“ Prezident se vydává za doprovodu předsedy Revolučního národního shromáždění Františka Tomáška na cestu okolo Václavského náměstí a my připravujeme Republiku takový krásný sen. Mží. My jsme pod střechou. Průvod se vrací. Ještě trocha mluvení, poděkovat, zhodnotit a hrajeme. Poslední letošní představení Divadýlka na dlani se odehrává v bájném Šervůdu – před Wilsonovým nádražím. Hledí na nás pár kolemjdoucích, v pozadí kolabuje narkoman či opilec. Končíme. Prší. Přijíždí sanitka. My balíme a jedeme domů. Krásné vánoce, pane Masaryku. Stálo to za to.