2026_09_17_Divadýlko na dlani, Matka [No. 02]

Petr (Martin Weiss) a jeho divadelní matka (Simona Matoušková)

Sedmnáctého září 2026 jsme hráli první reprízu Matky. A byli jsme před ní všichni trochu nervózní. Před premiérou člověk soustředěně zkouší a většinou to přinese kýžený výsledek. Jenže premiéra byla 18. června a první repríza přišla až 17. září. Téměř tři měsíce mezi představeními.

Samozřejmě jsme si proto domluvili zkoušku. Proběhla, řekl bych, velice soustředěně a dobře. Každý si ověřil slabší místa v textu. Simča při ní měla dva drobné výpadky, takže ji to trochu znervóznělo, ale dohodli jsme se, že když bude potřeba, navzájem si pomůžeme a nahodíme se. To se ovšem snadno řekne na zkoušce. Při představení už to tak jednoduché není.

Na reprízu jsme tedy vyráželi se smíšenými pocity. Přijdou lidi? Nepokazíme to? A Simča přidala ještě jednu, trochu kacířskou otázku: Dohrajeme to? Já byl přesvědčený, že ano. I kdybychom vynechali dvě stránky, ke konci se nějak dostaneme. Nakonec jsme žádné stránky vynechávat nemuseli.

Obsazení bylo stejné jako při premiéře. Matku hrála Simona Matoušková, otce jsem hrál já, Petr Matoušek. Radek Kotlaba hrál syna Ondřeje, lékaře, David Durdis Jiřího, letce, Martin Weiss Petra a Kuba Votoupal Cornela. Nejmladšího člena rodiny, který je spolu s matkou středobodem celého představení, hrál Matěj Fouček.

Příprava na představení šla rychle a, řekl bych, precizně. Scéna byla brzy postavená a nasvícená. Najednou jako by z nás nervozita spadla a ještě před příchodem diváků jsme byli v docela dobrém rozpoložení. 

Pak přišlo první příjemné překvapení: dorazilo nejméně šedesát platících diváků. Na první reprízu po prázdninách pěkná návštěva, zvlášť ve srovnání s posledním uvedením Třinácti vůní.

Druhé příjemné překvapení bylo, že jsme představení odehráli opravdu soustředěně. Tedy až na jednu drobnou zákulisní komplikaci. Diváci ji neviděli a skoro nikdo z nás vlastně také ne.

Mezi druhým a třetím obrazem má Simča rychlý převlek: sundává sukni a obléká montérky. Na zkoušce jí s tím David Durdis a Martin Weiss pomohli tak šikovně, že celý převlek stáhli na šest sekund. Bylo to, jako když Formule 1 po výměně pneumatik vyráží z boxů. Byli na to právem pyšní.

Jenže my chlapi se převlékáme hned za scénou a věci si odkládáme na židle. Kuba Votoupal si oblečení položil na jednu a boty strčil pod druhou. Bohužel právě před ty Simčiny. Ve tmě se Simča převlékla, skočila do bot a zjistila, že jsou asi o šestnáct čísel větší. Kuba má totiž místo nohy loď.

V tu chvíli nastal ten krátký zákulisní zkrat: „Boty! Kde mám svoje boty? Už musím na scénu!“ Nějak se to podařilo vyřešit a nikdo z diváků si ničeho nevšiml. Myslím, že skutečný stres přišel až potom, když jsme dohráli a Simča nám to vyprávěla. To byla nakonec jediná zvláštní příhoda celého večera.

Na představení se přišel podívat také kolega Josef Dvořák z Čochtana s manželkou Jájou. Líbila se jim naše úprava i celé představení, a to nás moc potěšilo.

A teď, přátelé, choďte do divadla, protože chodit do divadla je normální! 

Tento čtvrtek hrajeme Bylo nás pět. 

A tady pár fotek. 

Už teď víme o dvaceti prodaných vstupenkách, tak šup, šup, šup! Pojďte trumfnout diváky, kteří přišli na Matku. Ať je vás víc než šedesát!