2024_07_26_Bylo nás pět, Suchdol nad Lužnicí, kino [no. 58]

 

Vařekovi jdou!
Zleva - Anička Kolínová, David Durdis, Jana Vernerová, Simonka Matoušková a Martin Weiss.

 

Výprava s Bé pětkou takřka v polovině prázdnin až do dalekého Suchdola nad Lužnicí začala vlastně už ve středu 24. 7., kdy jsme měli takovou zkoušku. No, spíš takovou schůzku o zkoušce, vzhledem k tomu, že z potřebných osob byla přítomna sotva polovina. Měli jsme dost záskoků. Simča skákala Evičku Svobodovou (po několikáté) za Marcelu Paterovou, Simonka skákala maminku za Báju (už podruhé). Za Klárku Pabištovou vzala multiroli Anička Kolínová (Kuncka, Vařeková, Jakub, Otík a princezna Vyžlajda) a za Týnu Licinbergovou zaskočila Jana Vernerová (j.h., divadlo Dobrovice) v roli Rampepurdy. Ve středu na zkoušce byla Anička, Klára s malou Stelinkou, Jana, Filip Veselý a chvíli Tomáš Dlask. Ti dva si předávali kostým na sobotu. Takže jsme si víceméně řekli co a jak, co kdy na sebe při převlecích (Anička) a hlavně jsme naložili. Pomoc s nakládaním přišli Jarda Bílek a Radek Kotlaba. Nakonec jsme, jak se ukázalo, v Suchdole zapomněli vzít kufr pro Davida Durdise, který si ostatní kostýmy vzal už s sebou na dovolenou. Kufr nám nějak proklouzl z komunikace.

A konečně v pátek ve 13. hodin jsme vyrazili směr Jižní Čechy. První vyrazila dvě vozidla. Nákladní Mercedes Sprinter ve složení posádky děda Hájek, Martin Weiss a já za volantem. Dodávku nám laskavě na čtrnáct dní zapůjčil náš kolega a kamarád Pavel Wieser. V závěsu pak naše Fabie, kterou řídila moje Simona. V autě jeli: Radek Kotlaba (navigace) a tři mladé herečky: Anička Kolínová, Simona a Bára Matouškovy (zábavní program). Třetí auto vyrazilo ve 14. hodin. Řídil ho Roman Dušek a vezl Jendu Hejdrycha, Janu Vernerovou a Jardu Bílka. Tihle prý celou cestu prospali. Láďa Niklíček a David Durdis jeli každý po své ose, David i se svou přítelkyní.

Cesta ubíhala, alespoň v naší posádce, celkem v pohodě. Nikde jsme moc nestáli. Jedna vtipná příhoda - bbjíždíme Prahu. Úzké silničky v okolí hlavního města. Úvaly, Koloděje, směr Říčany. Asi tři, čtyři kilometry dlouhá štreka, kde jsme se vlekli v rychlostním omezení měřené rychlosti. A najednou značka 70 km/h. A náš děda Vašek s energií řekl:
"Sedmdesátka. A teď mu dej napít!" Oba jsme s Martinem vybuchli do hurónského smíchu. Od něj jsem tohle rčení neznal. Někdy říkal: "Jsem džigit, pohrdám smrtí". Ale tohle mě dostalo. Moc jsme se celou cestu tam bavili. Různé veselé historky, vtipy, situační humor. A najednou jsme byli v Suchdole. 

Přivítali nás manželé Lenka a Vítek s malou Leničkou. A hlavně klid, pohoda, moc příjemná atmosféra a chladný sál místního kina. Rychle jsme postavili, nasvítili a vyrazili na pivko. Ale místní restaurace zavírala v 15:00. Ještě že byla v okolí cukrárna U Růženky. A co by to bylo za cukrárnu, kdyby tam nečepovali pivo. Ano, měli skvělého Bernarda. Ale taky měli, bohužel, jen do pěti. Ale přesto byli tak vstřícní, že nám natočili pár piv. Jen to zasyčelo. Touto cestou děkujeme paní Růžence Dukátové a jejímu manželovi i celému personálu cukrárny. 

My vyrazili napojit zvuk a pomalu se chystat. Postupně dorazil i zbytek herců a hereček. Jana Vernerová opět nezklamala a její cibulový koláč byl... no "ef ef", jak říkala moje prababička, když pro chválu už nešlo najít další slova.

Přiblížila se 19. hodina a my začali hrát. Diváků bylo 18, moc nahlas se nesmáli, ale sledovali s usměvavými obličeji, sem tam probublal nesmělý smích. Je to tak vždycky, když je diváků poskrovnu. 

Textově jsme včera nebyli nejsilnějsí. Nejlépe byla připravena děvčata Anička s Janou. A David. Trochu víc text haproval u záskokářů, kteří nehrají pravidelně (Jarda, Láďa). U pravidelných, "kmenových" herců tohoto kusu se sice také nejedanalo o textovou exhibici, ale díky zažitému textu jsme z toho vždycky vyklouzli. David Durdis mě trochu zkoušel jako Zilvara z přísloví. Místo "Nemá to nohy a přesto běží" nahodil "Leze leze, po železe, nedá pokoj až tam vleze". A já to uhád :), byl to klíč. 

Vše skončeno, konec komédie a nakládáme a jedem domů. No, já tam nechal kostým, ale Roman Dušek mi ho vzal, snad. A tím se uzavřel kruh, protože na počátku jsem ho zapomněl doma. Na cestu jsme vyrazili něco před devátou a u Divadýlka jsme byli ve 23:15. Doma okolo půlnoci. 

Přátelé, choďte do divadla, nevíte z jaké dálky dorazí herci. Tak ať mají pro koho hrát. 

A tady pár fotek.

-mat-