2024_04_18_Prodavači snů, Divadýlko, [No. 18]

 

Přivítání na dobrovické radnici patří k tradičním
zvyklostem Pojizerských her.

Osmnácté uvedení Prodavačů snů začalo v pátek 31. května ve 20:00
v Dobrovici na 75. ročníku Pojizerských her.

Nakládali jsme v 16:00 u Kulturního domu a před pátou jsme byli v dobrovickém divadle. A nebyli bychom to my, aby bylo všechno hladké a bezproblémové. Zase byly záskoky. A bez zkoušky. Dva. Zatímco čtvrtá alternace Arona (Honza Jíše) to textově neměl tak strašné (asi čtyři věty), Simona Matoušková starší to měla trochu horší. Zaskakovala za Katku Luňákovou, která sice účast potvrdila, ale rovnou na dvou akcích. A i když Ida není úplně nejhovornější role, přesto sem tam mluví a musí to říct v ten pravý čas. Takové to - tuhle, támhle dvě, tři věty. Ale dali to oba.

Trochu horší to bylo se zvukařem a osvětlovačem. Roman Dušek nemohl a Lukáš Prokorát připravoval svatbu svému kamarádovi. Takže to bylo dost na vodě. No, zkrátka Lukáše jsme potřebovali. Nakonec souhlasil, ale volal, že dorazí až tesně na představení. Nakonec všechno klaplo. 

Nejdřív nás čekala dobrá večeře a v sedm tradiční přivítání na radnici. Uvítal nás starosta Tomáš Sedláček, pro květinu nikdo nechtěl doběhnout a tak šla naše Bětka. A nejmladší z našeho souboru (naše Barča) měla privilegium ohlásit naše představení v městském rozhlase. Byla dost vystreslá, že to nedá, ale dala to.

Představení běželo jedna radost, diváci se bavili, i když o poznání méně nahlas, než jak jsem tomu uvyklí. Ostatně několik děkovaček toho bylo jasným důkazem. Jen ta děkovačka, to provedení. My chlapi tam na konci tančíme takovou - pro většinu složitou - choreografii :) a děvčata se proplétají v kole. Začalo to tím, že děvčata vyběhla o dost dřív a tím nás skoro srazila, posléze jsme tam měli dva takové individuální děkovné turistické výlety. Nejprve se od děvčat odpojila naše Bětka Matoušková a šla se klanět sama, zavčasu si to uvědomila a zapojila se do dívčího reje. A pak Petr Havlík, který si usmyslel, že našeho pánského tance bylo dost a vyšel se děkovat už napřed a sám. Chápu, že všichni pospíchali domů. Vše završuje věta Honzy Jišeho, který se po svém posledním výstupu začal převlékat do civilu. Když se ho kolegové a kolegyně v šatně ptali: "Ty se nepůjdeš děkovat?", odpověděl: "Za co by mi děkovali?"

Dovolte mi tak touto cestou Honzovi poděkovat, protože kdyby tam nebyl, byť na ty tři, čtyři větičky, neodehráli bychom to. Nedá mi a ještě se vrátím k téhle zapeklité roli, k Aronovi (potažmo i k druhé roli, Mojšemu). Na začátku byli Aroni dva. Miloš Kubík a Roman Dušek. Ale nechodili nám na zkoušky. Tak jsem poprosil benáteckého kolegu Tomáše Dlaska. Takže jsou tři. A teď do Dobrovice nemohl ani jeden. Tak to vzal Honza. Nejvíce alternovaná role v dějinách našeho Divadýlka.

Takže, přátelé, choďte do divadla i Divadýlka, můžete se klidně i sázet, kdo hraje Arona. A hlavně - chodit do divadla je normální. 

Pár fotek najdete tady. Autoři jsou různí: Láďa Niklíček, Týna Licinbergová a já.

-mat-