2023_11_09_Prodavači snů, Říčany Kc Bílá labuť, [No. 15]

 

Soustředění před nástupem na scénu Peter Chalk (Libor Ševců), Irma (Simona Matoušková), Sarah (Týna Licinbergová), silueta vpravo dole Simona Matoušková ml. jako Hannah

Včera jsme hráli naší milou "židovinku" Prodavače snů v Říčanech. Bylo to po třinácté. A nic negativního nás nepotkalo. Text jsme si projeli v úterý. Hlavně proto, že tahle repríza byla s velkým záskokem za tetu Cipu (za Jitku Urbanovovou skákala zkušeně moje žena Simona) A myslím, že diváci nepoznali, že jde o záskok. Dobrá práce Simčo! Přesto se včera událo pár drobností, povětšinou za kulisami, které vám prozradím. 

LIDI TO MAJ RÁDI - Tak nejdříve sebekriticky sám k sobě. Jsem prostě hrozně hlučný. A když jsem těsně před představením něco zásadního vysvětloval o rodině Bindelově a pak se smál sám svému vtipu (typické), půlka souboru mě okřikovala, že je to slyšet až do sálu. A já stejně hlasitě vykřiknul něco v tom smyslu, "Stejně nevěděj kdo jsou Bindelovi a lidi to maj rádi."(Bindelovi naše famílie v téhle hře).

A JEŠTĚ K RODINĚ - Rodina Bindelova to je Ida (Katka Luňáková), Jákob (já Petr Matoušek), moje dcerky Rivka a Hannah (Bětka a Simonka Matouškovi - ano obě skutečné a nefalšované moje vlastní dcery) a Áron (který je sice na scéně asi pět minut, ale přesto má tři alternace. Hrají ho Tomáš Dlask j.h., Roman Dušek a Miloš Kubík. Pořadí dle četnosti hraní.) Tak to je moje rodina v Prodavačích snů. A protože, herci to znají, před odchodem na scénu se tak nějak dostáváte do varu, startujete se do "té" postavy. Takový tavící kotel. A mně to občas tak jako vybublá napovrch. A v Říčanech, stojíme za sametovými šálami/výkryty, už, už jdeme na scénu, já se otočím na tu svoji "rodinu" a řikám jim: "Tak jdem debilové." Načež se všichni přidušeně rozesmáli. No Jákob je drsnej.

ZÁSADNÍ ZJIŠTĚNÍ - Teprve včera jsem zjistil, že si naše dámy sedíce u stolu, během přestavení debužírují škvarky a oříšky. Tedy včera to neměly přímo na scéně, ale v zákulisí,  protože neměly košík. Takže zbylo i na nás, kdo do té chvíle vůbec nic netušili. To jsou věci. Veliká dobrota.
* Upřesnění od Kateřiny Roscové - "Měly ty dobroty i na scéně a to v mé tašce z Galerie Osmička z Humpolce".

PYTLÍK A KŘÍDLO - V inscenaci se na jednom místě postava Motla Medla (Martin Weiss) sbližuje s Annou Mazowieckou (Kateřina Roscová). Mimo scénu dojde i k intimnímu spojení (tedy ve hře). A po "milostném aktu", následuje scéna, kdy Anna ráno odchází domů. Tolik scénář. Anna vyšla, jde na forbínu a češe si vlasy, zapíná košilku. Motl má vyjít za ní, jestli nechce doprovodit. Martin - Motl vyrazil, ale ouha! V zákulisí je zaparkováno koncertní křídlo. Nevím, zdálo se mi dost velké aby ho někdo přehlédl, ale stalo se. Martin si to nějak špatně vypočítal, vyrazil (doslova) na scénu, ale cestou se jedna malá, ale důležitá část jeho mužského těla dostala do styku hranou koncertního křídla. Bolest!!! Mdloby?! Ne! Pot? Ano!!! Kdo matně tuší o čem tu píšu (že pánové?) si dokáže představit to obrovské sebezapření s kterým tuhle scénu Martin dohrál. Netleskat, pofoukat...

A ZASE TO KŘÍDLO - Nebojte tohle bude zábavička. Nic bolet nikoho nebude. V hlavní roli, kostým, Martin a křídlo. Hrajeme poslední scénu Motla a Anny a pak je rychlý Motlův převlek do Nate Dershowitze (herce z Ameriky 40. let). Takhle rychle jsem Martina (a vlastně nikoho) neviděl pobíhat v zákulisí a hledat kostým. On si ho chlapec připravil pod pianino, zapomněl na to a prosvištěl dvě kolečka kolem celého zázemí jak motorová myš s baterkou a syčivým: "Neviděli jste někde můj kostým...???" nakonec ho našel a stihl se převléknout, ač šle mu visely ochable podél boků.

STAR DANCE ALA JIDISH- Drobná srážka při závěrečném tanci. Děvčata své vířivé kolečko, tak roztočila, že nás muže, tančící v pozadí scény, málem katapultovala přes promítací stěnu do zákulisí. My to ale ustáli a děvčata zvolnila.

RUKOJMÍ - Jako poslední bych rád zmínil, alespoň pro sebe, záhadu dlouhotrvajícího potlesku říčanského obecenstva. Zvučil a svítil (a bez zkoušky) Michal Václavek, vlastně druhý záskok včerejšího večera. Tradiční mistr zvuku a světel Lukáš Prokorát byl na zájezdě ve Zlíně, takže Michal byl tak hodný, že zaskočil. Všechno proběhlo skvěle (ještě jednou Michalovi děkujeme!), ale on neví, že zhruba po třetí děkovačce stahujeme dosti podmanivou melodii. No a Michal jí včera nestáhl, a hudba hrála a diváci tleskali a my se klaněli a hudba hrála a diváci tleskali... a tak dále. My se děkovali asi osmkrát. Takhle - nám to nevadilo, ale pokud se někdo z diváků cítil jako rukojmí, přijměte naši omluvu. I když stále žije nepatrná naděje, že Vám divákům, se představení tak moc líbilo. 

Přátelé, choďte do divadla, je to totiž normální a my vám potom napíšeme, co se dělo vzadu. Někdy se to fakt sejde. 

A tady pár fotografií.
Láďa Niklíček zepředu, Petr Matoušek zezadu. Tedy fotili.

-mat-