Principálovy prázdniny_03

Náměstí Italské jednoty Terst (Trieste)

Středa 24. 7. Ráno vstáváme na statku (Schlaferhof - Panoramastellplatz am Bauernhof) v Rakousku a snídáme s pohledem na hluboké údolí řeky Drávy. Po snídani se loučíme s majiteli a vyrážíme na další dnešní putování. V plánu je přes Itáli (Udine) dojet až o Terstu, ten si prohlédnout, ochutnat pravou Italskou pizzu a pokračovat do Slovinska, najít pláž a zůstat u moře dva dny.

Při odjezdu nám mává malý Gregory (syn majitelů) a sluníčko mu prosvětluje jeho plachťáčky. Scéna pro malíře svatých obrázků - Svatý Gregory žehná poutníkům. Jeho dědeček, který mluví jen němčinou, ale je zastáncem metody "Když mluvím pomalu a nahlas, oni mi rozumí" na nás křičí své Schöne Urlaub a se všemi si třese rukou a prý ať se vrátíme "zurück". Dědeček i Gregor nás jedou vyprovodit traktorem až na křižovatku. Odjíždíme. Cestou z prudkého kopce se automobilem začne šířit smrad. Jako zkažená vejce. Asi hnojili. Ještě, že dneska odjíždíme. Lituju cyklistu, kterého míjíme - ten to má z první ruky. Ale kdepak. Není to z venku. To nám jen nádrž na špinavou vodu poslala pozdrav do prostoru pro osádku. A rázem je co řešit. Musíme vylít špinavou vodu. Mylo se nádobí, holky se sprchovaly a hladina odpadní nádrže povážlivě stoupla k maximu.

Až Itálii (cca po 100 km) konečně najdeme pumpu s výpustí. Všichni si oddychneme.
Jinak je cesta je pohodová, projíždíme po rakouských a italských dálnicích bez výraznějšího zdržování. I když i v Itálii se úporně pracuje na dálnicích jako u nás, ale řidiči to asi umí řešit. Doprava je plynulá. Kousek před odbočkou na Terst je ukazatel směru na Duino. No vida Loučeňské ozvěny. Chvilku přemýšlím zda tam nedojet, ale pak celý nápad s návštěvou Thurn-Taxiského zámku zavrhuji. Snad příště.
V Terstu parkujeme na nábřeží. Hned na nás hrkne vedro (díky ó klimatizace, jinak bych tu cestu těžko snášel), výrazně imperiální styl okolních budov a slaná vůně moře. Náměstí (Piazza Unità d'Italia - Náměstí sjednocené Itálie) je nádherné a otevřené jednou stranou k moři. Trochu, trošičku to dispozičně připomíná benátské náměstí Svatého Marka. Procházíme se, prohlížíme, fotíme. Dokonce tu mají Baťu. Nádherná budova, která vypadá na první pohled jako divadlo je zastupitelský úřad Rakouska. V postranní uličce nacházíme zbytky římského divadla a kousek odtud i poklidnou pizzerii. Obsluha je milá, stinná zahrádka nás láká k poklidnému spočinutí. Tedy až do okamžiku, kdy se vedle plotu zahrádky, tak 15 cm od nás usalaší italský dětský tábor (bambini diabolo), nebo co. To je mazec. Kluci pokukují po Simonce, tlemí se, všechny děti bez rozdílu pohlaví a věku řvou jako pardálové.  Díkybohu za chvíli vysmahnou. Po odchodu z restaurace se dělíme na dvě skupiny - Simonka s maminkou (k jejímu "velkému" nadšení) vyráží shopovat. Bára, děda a já míříme přes náměstí k moři. Cachtáme si nohy z navigace, jsou tam schody, tak je využíváme, klábosíme, fotíme, Bára objevuje medúzy a výrazně se bojí žraloků. Dojídáme zbytky pizzy, kterou jsme si donesli a děda prozkoumává okolí. K lodi ke které vyrazil ho nepustili, a tak se za chvíli vrací. Má ovšem jiný objev. Nahoře nad městem na horském hřebeni, který Terst vroubí je obrovská zvláštní stavba. Chvíli hádáme co to je, ale pak hážeme po jednom Euro do dalekohledů na nábřeží a rezultát je tady. Moderní kostel. Sklo, beton a dřevo a v průčelí kříž jako prase. Při bližším prozkoumaní mapy zjišťujeme že je to Mariánský poutní kostel Monte Grisa. Zanedlouho dorazila i nákupní dvojice (která zaznamenala úspěch - po hodině jedno tričko, super 😂) a my se mohli vydat na další cestu, tentokrát k moři. Hranice jsme překročili raz dva a hned za nimi jsme koupili kupon na Slovinské dálnice. A vydali se hledat kemp. Bylo asi 15.30 hod.

Další cesta, cesta k moři vedla na města Koper - Isola - Portorož. Hledáme kemp, stání pro obytné vozy. Nic. Pláže soukromé nebo blbě hledáme. Klid máme v záloze v Portoroži jeden super kemp. Našel jsem ho na stránkách, co zatím nezklamaly. Hledáme dál, stále nic. No tak jedeme na jistotu. Ten co jsem našel už doma. To se vyplatí připravit se. To se vyplatí. To by ale musel ten kemp existovat. Tenhle není. Na jeho místě stojí komplex marketů a dalších kravin, který nám byly k prdu. Nervozita ve vozidle stoupá. V záplavě dopravních značek a šipek blýskl název Kemp Lucia. A je tady v Portoroži, jen kousek. Zaradovali jsme se. Konečně "kotvíme". Po průzkumu se vracíme zpátky k autu zklamaní. Nelíbilo se nám tam hlava na hlavě, úzká nudle. Prostě nic. Radíme se s Googlem. Něco tu je - hele tohle vypadá dobře - Savudrija. No je to 30 km ale jedeme. Tak jedeme dál. Stejně jako my, ani slunce se nezastavilo. Ale na rozdíl od nás, mířících na jihovýchod, směřuje na západ. Nálada ve voze by se dala krájet (všichni už se těšili k moři), holky začali neskutečně vyšilovat, zpívaly, hádaly se, křičely, cesty úzké a užší, doprava přiměřeně hustá a řidiči divocí. Jedeme, jedeme a najednou před námi na úzké cestě budova přes cestu. Mýtnice? Tady? Sakra co je to? Dojedeme blíž a vida. A ona to byla státní hranice s Chorvatskem. "Dobrý den, Simčo rychle pasy a doklady..." Chci být veselý a pozitivní, zazubím se na unuděného celníka: "Wow, broder line, what is surprise. Haha." Super! Jeho výraz se nezměnil, jen mi podal ty doklady zpět. Slovinec. Chorvat  o sto metrů dál jen mávnul ať jedeme. A tak jedeme, cesty jsou pořád užší, krajnice zmizela kamsi. Konečně kemp, moře na dohled. Stavíme před recepcí, dostáváme mapku se zakroužkovanými místy, která jsou volná, jdeme na prohlídku a máme to. Vybíráme si číslo 20 kousek od vchodu a jsme na místě. My s dědou vybalujeme a holky jdou k moři nádhera. A aby bylo vidět, že jsme fakt na fleku dospělí si dají panáčka Slivovice na dobrý konec.
Příště jak jsme se v kempu Pineta Savadrija měli.
A ještě fotky a dole mapa. Ten den jsme najeli 297 km.