 |
| Alpská scenérie z naší cesty - kousek od Urzeitwaldu |
Druhý den ráno, úterý 23. července jsme se ještě u Traunsee nasnídali a vydali asi do 40 kilometrů vzdáleného zábavného parku Urzeitwald. Atrakce pro děti i některé dětinské dospělé ve stylu pravěkých zvířat. Pobyli jsme tu asi čtyři hodinky, holky si vyzkoušely let na obří vážce, vylézání velemloka z jezírka, pravěký tobogan, plavbu na voru, serfování na pravěkém prkně a let na zádech pterodaktyla. To jsem zkusil taky a dost jsem u toho křičel (jako z radosti). Pak jsme vyrazili na naše další místo odpočinku Schlaferhof - Panoramastellplatz am Bauernhof (Kousek od městečka Fesistritz an der Drau). Čekalo nás asi 150 kilometrů a projeli jsme nejvýše položeným lyžařským střediskem Sankt Martin am Tennengebirge i 5,5 kilometrů dlouhým Katschberským tunelem (u St. Michael im Lugau). Dost nás překvapil, že ač jsme měli dálniční známku ještě jsme dopláceli 12€. No, ale co už. Jinudy to stejně nešlo. Cesta ubíhala, dálnice jakž takž, všichni se kocháme pohledy na vysoké štíty, budované sjezdovky, opěrné kamenné zdi. Najednou auto přestává jet. Něco se děje. Ručička tachometru opravdu padá k nule. Sakra. Už si toho všimla i Simona. "Co se děje?", ptá se mě. Jsme z toho dost překvapený. "Rapidně ztrácíme výkon", hlesnu trochu polekaně. A tu my svitlo. Já díky těm výhledům zapomněl přišlápnout plynový pedál. Přidávám a ke všemu se přiznávám. Od té chvíle občas slyším i od Barunky: "Co se děje? Rapidně ztrááácííme výýýkon" Kousek od našeho cíle zastavujeme u Billy a Simča s dědou jdou nakoupit (piva, sladkosti, pečivo). Po chvilce jsou zpátky a my vyrážíme na poslední asi tři kilometry. Jedeme do kopce. Do pořádného kopce, v jeho horní části odbočujeme vpravo do lesa. Simona je nesvá. Jedeme správně? Vyjíždíme ven z podrostu a před námi se otvírají strmé louky padající do údolí. Cesta vede k malému statku. Nikde nikdo. Tedy pokud nepočítám krávy. Zastavuju. Vystupujeme a jdeme od války neměli žádné hosty. Asi jsme první. Nakonec vykročím a jdu k nim. Anglicky se pokouším vysvětlit, že hledáme místo na přespání, a že jsem tohle místo našel na webu. Vypadá to, že rozumí, domlouváme podmínky. Mladší z mužů mi ukazuje místo kam můžeme zaparkovat. Vybíráme si pěkný pažit nad cestou. Na dotaz na elektriku jen kývne a zmizí . Za chvíli se vrací s rozvaděčem instalovávaným na desce. Zapne kompresor, ofoukne ho (mrak prachu) a připojí. Všude voní krávy, seno. Mouchy velký jako vrabci. Ale je tu krásně. (Pár much jsme dovezli až do Itálie). Po čtvrthodině přichází manželka mladšího z mužů a sepisujeme hlášení o přespání. Dokonce si na to připijeme slivovicí. Paní je milá, chvíli mluvíme, ukazuje nám malého syna Gregoryho. Ten od nás dostane Tatranku, které má rád, protože jeho strýček jezdí kamionem a Tatranky mu vozí. Ubytování sepsáno, uhrazeno (15€) a my se jdeme projít po okolí. Simča s Bárou obdivují telátka. Pak jdeme na kopec. Daleko se nedostáváme, je to všude dost oplocené, ale holky jsou rády - nikam nechtějí chodit. Lenošky. Po návratu Simča připravuje večeři, my s dědou posedáváme popíjíme Kozlíka a koukáme do krajiny. Holky se pak jdou vysprchovat do karavanu (všechny tři, postupně). A my s dědou posedáváme popíjíme Kozlíka a koukáme do krajiny. Koupání až zítra ve Slovinsku. Přichází majitel a přivádí místního "pomocného dělníka". Na chvíli mizí v garáži a za moment se spolu opět vynoří i s křovinořezem v ruce. Mírně přihlouplý chlapík má na ramenou popruh a na zádech se mu houpe láhev s benzínem. Kouří. Děda poznamená polohlasem: "To je sebevražednej atentátník". Dlouho se tomu smějeme, vymýšlíme varianty výbuchu a sledujeme západ slunce za vysoké vrcholky hor a je nám blaženě. Holky jdou spát a my s dědou posedáváme popíjíme Kozlíka a koukáme do krajiny. Až do tmy. Vrací se jedna z pracovnic statku. Byla obracet seno. Je to řehole a my s dědou... jdeme spát.
Zítra nás čeká Terst a Slovinské pláže. Kdybychom jen tušili...
Tady jsou fotky.
A pro statistiky - ten den jsme ujeli 199 km
Komentáře
Okomentovat