Do zákulisí...

Děkovačka v "Činoheráku". Den po pátečním představení v Dolním Bousově jsme se vypravili do pražského Činoherního klubu. Krátce po Rakovníku nás pozval Radvan Pácl, který amatérům tuhle možnost poskytuje. Rádi jsme pozvání přijali a vyrazili do tohohle úžasného divadelního prostoru. Protože nejsložitější z celé přepravy je u divadla zaparkovat, rozhodli jsme se vzhledem k jednoduchosti a mobilitě naší jevištní výpravy nejezdit do centra, ale nechat auta na Černém Mostě. A pak metrem – v taškách IKEA (pozor, článek obsahuje product placement) – jsme dorazili do Činoheráku. Byli jsme přivítáni technikem Jindrou, zvaným Henry. Ten se o nás staral opravdu jako o vlastní. Stejně jako jeho kolega přes zvuk a světla. Bylo postaveno, nazvučeno i nasvíceno a my vyrazili nahoru, do místního klubu – baru. Každý pojedl, popil a šupky dupky do kostýmů.
 Řeknu vám – je to strašně fajn pocit, když sedíte na židli, na které sedávají pánové Vetchý, Polívka, Dulava a další. Já vím, že to pokaž...

  Trochu hadrárna, ale milí lidi... Nevím, jestli znáte ten pocit, když jedete hrát někam do neznáma. Zvlášť pokud to není úplně divadelně vybavený prostor. My jsme se takhle vydali 2. května do Dolního Bousova, do místní sokolovny.
 Ale protože neradi jezdíme úplně naslepo, dohodli jsme si předem prohlídku prostoru. Takže jsme měli celkem jasno. Klasická sokolovna s menším pódiem, vzadu dřevěné mřížoví – „treláž”. Proud na světla je, no tak pohoda. Jen možná trochu zima, ale hrajeme až za měsíc… No snad to naše dámy dají. A daly.
 Přišel květen a my vyrazili směr Dolní Bousov. Přestože jsme měli jasno, naše výprava na jevišti nakonec vypadala opravdu... hmmm – no dejme tomu improvizovaně. Koneckonců to uvidíte sami na fotkách. Pódium navíc nebylo tak hluboké, jak jsme zvyklí. Trochu nám to komplikovalo pohyb, ale nějak to šlo. Muselo to jít.
 Trochu jsme si říkali, jestli přijdou lidi. Přece jen – cizí soubor bez domácího diváckého zázemí. Sice jsme tady kdysi hráli u kostela Muže...