2024_08_08_Hronov, [den 6], Divadelně-anticko tragický

 

Antonín Puchmajer D.S., Praha - pro mě jedno z největších překvapení letošního Jiráskova Hronova.

 

 

První čtvrteční představení bylo inspirativní. Hradecké divadlo Drak přivezlo ANTIGONU. Myslím, že většina diváků byla přinejmenším lehce překvapena pojetím drakovského představení. Těžko něco vytýkat či soudit u profíků. Spousta věcí byla skvělá - od scénograficko-režijního řešení, živou hudbu a zpěvy, herecké výkony (Oidipus, Cháron - oba posunuti do humorné nadsázky) po přehršel efektů od živého ohně k proměnlivému horizontu (Horizin, průsvit, UV efekt lebky a tak dále). Ale nějak to divně drželo při sobě. Navíc v poslední třetině se "draci pokorně vrací" (a hele verš) k Sofoklovi a antickému dramatu. Nicméně díky za to, že jsem to viděl. Výše zmíněný Oidipus ve scéně opuletní zásvětní hostiny rekapituluje pro diváky svůj osud jako východisko pro děj Antigony. Za pomoci dvou kolegyň a vozíku zeleniny (kterou postupně devastuje) odehraje vše od vraždy Thébského krále až po souboj se Sfingou a vlastní konec. Stojí to za vidění, i když třeba budete mít řadu otázek. A možná o to jde. 

Další představení v sále Josefa Čapka se jmenovalo SKLIZEŇ a bylo právě od souboru Antonín Puchmajer, viz titulní foto. Popíšu jak jsem představení vnimal. Na scénu vejde klavíristka. Postaví se vprostřed scény a čeká na potlesk. A vydrží. Diváci měknou a tleskají. Sedá ke klavíru a postupně za střídání hudebních motivů přicházejí ostatní aktéři. Čtyři. Sednou na židle. Ticho. 

Dívka: Jsem tak šťastná. 

    Hlasitá, výborná artikulace. Muž vedle ní si čistí brýle. Je k ní netečný. To platí o všech.

Dívka: Uvidíme se zítra, Jiří?

Jiří: Zítra ne, Evo. (Jméno dívky je možná jiné.)

Trochu ve mě hrklo - ty vado, to bude nuda. Oni to myslí vážně. Mysleli. Ale trochu jinak, než jak jsem se bál. Postupně mě tahle přesná, znovu opakuji PŘESNÁ až precizní herecká práce s natahováním trapných okamžiků až za hranice únosnosti začíná bavit. Třeba:

Ona: Marku, chtěla bych velkou rodinu.
On: K tomu je nutné se dobře seznámit. A to je těžké.
Ona: My jsme se ale, Marku, už seznámili.
On: Tak vidíš, jak je to těžké.

Ono to tady na ploše tak nevyzní. Ale já se bavil a myslím, že stejným probuzením či prohlédnutím prošla většina diváků. A ano, není to pro všechny. Ale mě to bavilo.

Na večer jsme měli představení divadla SoLiTEAter Praha STRÁŽCI TÁDŽ MAHALU. Příběh dvou strážců královské gardy, kteří mají hlídat nový palác Tádž Mahal a nakonec se stanou vykonavateli zvráceného rozkazu císaře připravit o ruce 20 tisíc dělníků mě úplně minul. Celému příběhu jsem rozuměl. Můžu ho převyprávět. Ale vůbec se mě nedotkl. Na scéně jsou jen dva chlapi, kteří se snaží, ale všechno se odehrává jen v textu, ve slovech. Navíc ten menší (fakt si nepamatuju ani jméno postavy) je pro mě čím dál tím víc nevěrohodný. Nevěřím mu skoro nic.

Přátelé, choďte na divadlo, je to sranda, i když to je někdy tragedie.

A tady jsou fotky!

-mat-