2024_08_02_Hronov, [den 0], deštivý

  

Podmračený promáčený Hronov

První den (vlastně spíš nultý, protože neběžel naplno ani bar v Čapkárně) na Jiráskově Hronově se pro nás nesl ve znamení cestování, žaludků jako na vodě, deště, několikanásobného setkávání a prvního divadelního zážitku. Tak to vezmeme postupně.

Vyrazili jsme z domova ve 13 hodin. Nikam jsme extra nespěchali, cesta měla trvat něco málo přes dvě hodiny a tak jsme vyrazili přes Jičín a okreskami. Myslel jsem si, že je všechno v klidu a cesta ubíhá v pohodě. Chyba lávky. Všem mým (třem) spolucestovatelkám bylo ze zákrutů a zatáček blivno. I stavěli jsme jednou. I stavěli jsme podruhé. To už plánovaně v chatách u Červeného Kostelce. Od soboty tu budeme týden bydlet. A tak jsme byli zvědaví, jak to vypadá v okolí a tak. Je to pěkné :), malebné. Ovšem má to trochu chybičku - 10 kilometrů od Hronova. No, nedá se nic dělat. Dlouhodobý cíl sehnat ubytování ve městě v dochozí vzdálenosti stále trvá a já se ho jen tak nevzdávám. 

Do Hronova jsme dorazili asi kolem půl čtvrté. A zamířili na oběd do Stelly, oblíbeného místa s vyhlídkou na hlavní hronovské náměstí. První, na koho jsme v téhle restauraci narazili byli manželé Kodešovi a hned po nich Honza Švácha s dcerou. A začalo pršet a cedit a lít. Tak to vydrželo s přestávkami až do večera. Mezitím jsme se ubytovali na jednu noc v poříčském internátě a potkali v Čapkárně řadu kamarádů a známých. Rozesmál mě Ladislav Valeš, který mě zdravil slovy: "Vypadáte jako Lev Nikolájevič Tolstoj, Petře". Slíbil jsem mu, že něco napíšu, třeba něco jako Vojnu a mír.

Na 18:00 jsme se vypravili podívat na první hronovské představení červenokosteleckého souboru Na tahu VÍTR VE VĚTVÍCH TOPOLŮ. Hru pro tři staré chlapy, veterány první světové války od francouzského autora Geralda Sibleyrase možná znáte pod názvem HRDINOVÉ v provedení komorního divadla Kalich (Kostka, Satoranský, Vladyka). Hned mi ta hra byla povědomá. Představení v Kalichu jsem viděl jen v ukázkách a tak jsem, přiznám se, trochu s obavami čekal jak se toho ochotníci z blízkého Kostelce chopí. Musím se přiznat, že mě mile překvapili. Byli uvolnění, uvěřitelní a byla to legrace. Ne sice úplná řachanda, ale citlivá komedie o třech starých dědoušcích, kteří i ve svých letech mají sny a touhy. Škoda, že jsou pro nás zdaleka, hned bych je pozval na Tréglovku. 

Po představení bylo setkání seminaristů s lektory. Sál "Čapkárny" praskal ve švech. Je pravda, že my se Simčou jsme tam trochu zabírali místa, ale co už. Veliké překvapení - skoro půlka sálu byla na Hronově poprvé. To je hodně pozitivní zjištění.

A my se přesunuli na pokoj do internátu v Poříčí. 

Přátelé, choďte do divadla, i kdyby hráli staří herci. Může to chytit za srdce i ty mladé. 

A tady pár fotek z prvního dne.