Fotka vznikla v šatně o přestávce Divadla Gong
aneb Konec mého výletu mezi profíky
Jo, je to tak, včera před totálně vyprodaným hledištěm divadla Gong skončilo mé účinkování v Divadle Josefa Dvořáka. Byla totiž, patrně nadobro, zastavena inscenace Čochtan vypravuje, ve které jsem zaskočil za pana Karla Gulta v roli Josefa Nováka. Důvod je prostý - příliš drahá práva a ne tak častá frekvence hraní.
Je to malinko přes rok, co jsem poprvé vykročil na scénu v kostýmu táty Kateřiny Novákové, kdy jsme poprvé před publikem stanul vedle Pepy Dvořáka (fakt si týkáme), kdy jsem okusil ten luxus, že jsem přijel jen zahrát, posedět v šatně, zopakovat si text s kolegy a kolegyněmi...
I když co se stěhování kulis týče, musím říct zpočátku jsem měl divný pocit, jak kluci nosí a staví a já na ně můžu jen koukat. Sem tam jsem si taky „zanosil“, ale opatrně.
Na scéně jsem kromě Josefa poznal i další úžasné lidi, které bych normálně nepotkal. Obě moje dcery Káči - Markétu Hrubešovou, Stáňu Topinkovou z Plzeňského dila J.K. Tyla, (držitelka Thálie 1997),
v rolích černošky Belindy Blanku Tůmovou nebo Pepovu dceru Zuzku Burdovou i jejího muže Honzu, kterého můžete slyšet v Českém rozhlase. Rosťu Trtíka, který stejně jako Honza Burza oblékal kostým Woodyho Rychtaríka. S Rosťou jsme se potkali, aniž bychom se znali, před kamerou při natáčení nedávno uvedeného dokudramatu - Postoloprty... Náhoda. Jirku Veita, dobrou duši divadla, a technicko provozního šéfa, a taky senátora Randala i jeho partnerku Dášu, která se starala o kostýmy. A jak bych mohl zapomenout na představitelku Zuzanky, němé sestry Woody. Nejčastěji, i včera jí hrála „Lambra“ (tak jí všichni říkali) plným jménem Lambrini Chacios(ová). Nevím zda přechyluje či ne. A taky kluky techniky Roberta Štěpánka za světly, Zdeňka Juráška za zvukem... a na cestách nás vozil Petr Král. Copak já, já jsem tu byl na chvíli, takřka na skok, ale ostatní hráli tuhle hru od roku 1993. To je pokud dobře počítám... dvacet devět let. Pořádný kus života. Takže si dokážete představit, že když pomalu utichal dlouhý, bouřlivý aplaus, tak vzadu za oponou se sem tam zaleskla slza dojetí. Tak tedy ještě jednou, díky všem, že jsem mohl zažít ten rok s vámi.
A je konec... i když kdo ví. Angličané říkají Nikdy neříkej nikdy.
Jo a choďte do divadla. Jednak je to normální a druhak, když už se hraje Čochtan, i tak je tu řada skvělých představení - třeba naši Herci - a ty můžete vidět už 1. prosince.
A tady pár fotek z posledního hraní Čochtana...
Komentáře
Okomentovat