2022_09_10, Činoherní klub Praha, Prodavači snů; [No. 5]

 

Když se točí, vše se točí... okolo peněz. Tehdy i dnes.

Sobota 10. září nás zastihla na jedné z našich předních scén - v Činoherním klubu. Jsme tu na pozvání dramaturga činoherního klubu Radvana Pácla. Vždycky je to pro nás velká radost, jednak si zahrát v Praze a  hlavně na scéně, která tolik znamená pro české divadlo. Parkujeme v Opletalově ulici. Na doporučení Lukáše Prokoráta, našeho (sice externího, ale stejně už jako našeho) zvukaře a osvětlovače. Garáže nacházíme snadno, ale pozor - přichází garážmistr a říká: „Dobrý den, na jak dlouho plánujete parkovat?“. Já odpovídám „...asi do deseti večer“. A garážmistr, „Fajn, dejte mi prosím vaše klíčky. A já -  „Klíčky?“ On „Ano, já to zaparkuji, nemusíte se bát.“ Já se teda bojím. Ale co mi zbývá, všechno vypadá legálně, jsou tu i další „parkující“ a odevzdávají taky klíče od svých vozů. Bereme si věci, já předávám klíče a trochu se loučím s naším autem. V sedmnáct hodin jsme u Činoherního klubu. Tady už stojí děda Vašek, Láďa Niklíček a  Lukáš. Hned se hrnu k Lukášovi a ptám se ho, jestli taky odevzdal klíče. Padá mi balvan ze srdce, protože říká, že ano. A omlouvá se, že mi to zapomněl říct, ale už jsem zase volný jak pták a můžu se soustředit jen na divadlo. Přijíždí auto s výpravou a přichází místní kluci technici. Jsou hrozně fajn a pomáhají nám všechno snášet dolů do „činoherka“. Auto, které řídí Honza Klíbr (dědův synovec, který nám vytrhl trn z paty) odjíždí a chudák hledá místo, kde zaparkuje. A nenachází. Takže stojí někde asi půl hodiny pěšky od divadla a nedorazí. O hodinu později máme postaveno a jdeme si dát něco malého do klubu nad Činoherním klubem, kterému vévodí veliký obraz pana režiséra Smočka, který tu před nedávnem slavil neuvěřitelných 90. let. Krásné prostředí, dobré pivo Kocour, polévka. Zvoní mi telefon, Lukáš Prokorát mi hlásí problémy s novými videi. A sakra, ale já nemám s sebou zdrojáky. Přesto to kluci dají  v technice dokupy, takže všechno běží, jak má. Jé, kdo umí...

Je půl osmé a jdeme na to. Během představení  se nic zvláštního neděje, snad krom pár nových fórů, ale na ty se musíte přijet podívat do divadla. Naopak, všechno klape a po dlouhém potlesku, když scházíme do zákulisí, stojí tam Radvan Pácl a děkuje nám. Mám pocit, že se mu to fakt líbilo, že to není takové to povinné „děkujeme za představení“. V pondělí mi od Radvana ještě dorazí mail, jehož část si dovolím odcitovat: 

„Dobrý den, Petře,

mockrát děkuji za Vaše představení. Ohlasy byly moc dobré. V tichém hodnocení jste se umístili mezi těmi velmi velmi dobrými. (Z deseti bodů máte devět), Inscenace Bylo nás pět a Candide měly osm bodů, pro srovnání. Díky. S pozdravem Radvan“

I my děkujeme za pozvání a těšíme se na další setkání s Radvanem Páclem, Činoherním klubem i s vámi milí diváci.

A choďte do divadla, protože to je normální.

-mat-