2019_12_08 a 09, Inventura

Už nějakou dobu jsem na blogu "Do zákulisí..." nepublikoval ani řádek. To proto, že doba předvánoční je doba hektická. Ne, nestěžuji si, jen konstatuji. Je potřeba, tedy myslíme si že je potřeba, dodělat spoustu věcí, mít čistý stůl. I když jak jsem naznačil v předchozí větě, je to často naše zdání a měli bychom se raději oddat tichému rozjímání a trpělivému dušezpytu. Přesto bych chtěl, ještě než se přehoupneme do roku 2020, zlikvidovat pár mých restů i na blogu.

Vrátíme se spolu na počátek prosince. Je neděle 8. 12., podvečer okolo 18.00 hodiny a v Divadelním sále DK (zkrátka v Divadýlku, tedy na domácí scéně) se schází protagonisté představení Inventura, které máme zítra (9. 12.) sehrát pro Centrum 83 na jejich Vánočním večírku, který pořádají u nás v divadle.
Původně si u nás objednali představení Bylo nás pět, ale nemoci a absence tří herců jim i nám udělala čáru přes rozpočet. A tak padl los na Inventuru.

Zpět na zkoušku. I tady máme záskok, za Klárku Pabištovou dočasně ve Velké Británii, roli převzala Terka Juhaňáková a do role Věrušky se vrátila Míša Charvátová. První otázka padla a je fatální - kdo to bude svítit? Sakra, to mě nenapadlo, pro samé záskoky jsem na světla ani nepomyslel. Do sálu přišel náš dědeček Václav, který uklízel světla po Mikulášském putování. "Dědo, co děláš zítra večer?", zazněla moje otázka. Děda pokrčí rameny, a že nic, co je potřeba? Náš děda, vždycky ochotný. "Můžeš svítit Inventuru?" Děda v podstatě bez zaváhání přikyvuje a Libor ho odvádí do kabiny, kde mu ukazuje knihu světel a vysvětluje základní úskalí inscenace. Tedy ta o kterých víme z textu. My připravujeme scénu a jdeme na to. Zkoušíme. Dámy prominou, ale je to textová mrdanice. Naše matné vzpomínky na text se mísí s řadou nových podnětů, vtipů, situačních gagů atd. Po hodině si všichni hluboce uvědomují, že se na to ještě musíme podívat.

Druhý den,  pondělí 9. prosince se scházíme okolo 18. hodiny. Panuje poměrně nervozní atmosféra, není divu hrajeme to asi po roce a půl a nejsem si jistí v kramflecích. Včera si všichni uvědomovali, že se na to musí podívat, ale málo kdo to udělal. Ale pevně věřím, že to dáme.
První chyba, asi po deseti minutách jsme skočili text, takže Věruška málem nemusela vůbec chodit, ale vše se vrátilo kam mělo a obloukem jsem se dostali na ztracenou křižovatku, všechno běží, diváci se vcelku baví, mě zvoní telefon a já, pako, ho zvednu a říkám: Matoušek, prosím", k velké radosti publika i kolegů. Abych to zachránil, říkám, "to mi dali takovou blbou přezdívku". Opět smích (i na jevišti). Odcházím do zákulisí jako telefonovat a tam se všichni smíchy popadají za břicha. To je tak, když na chvíli slevíte z pozornosti a vládu převezme automatismus. A jede se dál. Ke konci jsme v textu hodně... nepevní. A to se odráží na lehké zmatenosti dědy za světly. Nemá se chudák čeho chytit. Poslední minuty... a jdeme se klanět. Ufff. Dokonce dívky dostávají kytičky. Tak to byla inventura po roce půl.
Poslední dobou jsme si zvykli, že představení Vávry a no Bé pětky (Bylo nás pět, my to tak zkracujeme) nemusíme zkoušet. Tohle je ovšem jiná, příště dvě až tři zkoušky pro klid duše.

A choďte do divadla, je to tam pokaždé jiné.

-mat-