Když jsme hráli pohádku jako "profíci"

Zleva: Hana Jiránková ml., Ivana Červená (později Matoušková, moje druhá žena),
Renata Nechutová, Jiří Prokeš, Hana Jiránková, Petr Matoušek, Radek Kotlaba, Jiří Vostatek,Vladimír Buriánek (říkali jsme mu "baťoh", protože chodil s malým baťůžkem)
a Jeník Hejdrych (Foto: Pavel Štoll)

Otevírám šuplík vzpomínek na různá divadelní místa, kterými jsem prošel, na lidi které jsem potkal. Někdy to to byla veliká radost, někdy čest, někdy to bylo k vzteku. Vzpomenu i na události, které se okolo rozličných jevišť a představení udály. Budu se snažit popisovat všechno tak jak bylo, nebo spíš - tak jak si to pamatuji. Pokusím se přiblížit jaký ve mě zmíněné události, místa a osoby zanechali pocit. Svoje vyprávění nebudu řadit chronologicky, spíš budu těkat, tak jak si vzpomenu. Správě uhádli jste - to první je hodně pracné a bolí z toho hlava. Taky se modlím abych našel nějaké fotky. Tehdy se tolik nefotilo. A mě se fotky občas ztrácí, mizí v čase. Uvidíme.
Vracím se do let 1994 - 1995. Dělal jsem tehdy v Městském divadle Mladá Boleslav šéfa techniko-uměleckého provozu. Ve čtyřiadvaceti letech vysněné místo. Zvlášť pro člověka, kterému divadlo učarovalo. Za sebou jsem měl Střední uměleckou-průmyslovou školu, vojnu, čtyři roky v Česaně. V té době vznikala nová samostatná scéna v Mladé Boleslavi. Tvořil se nejen soubor, ale taky osazenstvo divadla od stavěčů po účetní. Ale k tomu se podrobněji vrátím jindy. V čele divadla stál ředitel František Skřípek a uměleckým šéfem se stal Josef Kettner. Hned v začátcích nového divadla si právě umělecký šéf Josef Kettner vymyslel, že s námi, boleslavskými ochotníky připraví (jak to později vypadalo spíš nacvičí) pohádku "Za humny je drak". Základ tvořili Kolárovci (mezi ně jsem se taky počítal já) v čele s Milanem Koníčkem (ten se pak stal profíkem se vším všudy). Posílení jsme byli o dva studované herce Renatu Nechutovou a Luďka Jiříka. Ostatní byli sebráni porůznu, něco tady, něco tam. K pohádce se datuje moje první setkání s Radkem Kotlabou, Jitkou Urbanovou (tehdy Bartošovou) a mnohými dalšími. Radek učil na gymplu a měl tam s kamarády takové malé divadlo kde hlavně improvizovali.
Zkoušení bylo trochu šok. Po vcelku mírumilovné a nenásilné režii Jindry Procházky (režisér Koláru), přišel režisér profík - pro mě despota - Kettner. Je to víc jak pětadvacet let, ale nezapomenu na režijní připomínky - "Musí to mít bublinky, bublinky a Přidej, pastelky, pastelky." Nevím jak koho, ale mě to dost mátlo. A štvalo. Místo toho abychom se dozvídali v jaké jsme náladě, s čím a jak na scénu jdeme ozývaly se sálem hysteriózní výkřiky - "Nekraďte se mě tam pane herče" nebo "Kdo rychle hraje, dvakrát hraje". No, jsme lidé různí. Možná to tak působilo jen na mě. Dlouho jsme tehdy zkoušeli u stolu, četli. Měsíc jsme zkoušeli první polovinu. A premiéra se blížila. Nakonec jsme druhou půlku dali na dvě zkoušky, po tom co nám pan režisér Kettner, předehrál všechny role. Tehdy jsem pochopil rozdíl mezi profíky a amatéry. Tohle hraní mi díky Bohu dalo i jiná setkání. Sešlo se nás tam spousta. Pohádkového dědečka dostal Milan Koníček, krále Jiří Prokeš, moji maminku hrála Hanka Jiránková. Musím se zastavit u Jirky Prokeše z Koláru a Jirky Šaška. Ano, TOHO Jiřího Šaška z legendární dvojice Šašek-Vostřel. (A fakt nám dovolil - a nejen mě - abychom mu tykali. Neuvěřitelně hodný, mírný, klidný člověk. Nikdy jsem ho neslyšel říct nějakou pomluvu, poznámku někomu za zády.) Byl jedním z kmenových herců divadla a večírky po premiéře, kdy se Jiří posadil k pianu a hrábl do kláves - bomba.  (Teď mě ale napadá, že to nebylo vůbec první setkání s Jiřím Šaškem. Ani moje první vedení profi režisérem. To bylo ve hře Radůz a Mahulena, ano, ano. A s Michalem Dočekalem. Taky občas vypěnil. To bylo úplně první POPRVÉ v profi divadle, ale k tomu až někdy jindy. Já to říkal, že to bude chaos...) Oba pánové, oba Jiří byli osobnosti. Zatímco Jiří Šašek byl vpravdě legendou, ke kterému všichni shlíželi až s posvátnou úctou, Jirka Prokeš mě v podstatě od příchodu do Koláru vyfasoval. Byl to vlastně on, přes koho jsem se do souboru dostal. Ale to zase odbíhám. Zpátky k pohádce. Pamatuji se, že jak jsme dlouho, dlouho, předlouho zkoušeli u stolu, snad tři neděle, aspoň mi to tak připadá. Pak jsme asi měsíc  stavěli na jevišti první část pohádky (zkoušelo se patrně dvakrát týdně, asi pondělí, středa). Brzy už bylo jasné, že tímhle tempem to do data avizované  premiéry nestihneme. A tak se druhá půlka (popřestávková) dodělala během tří zkoušek. Nejdřív nám pan režisér všechny postavy předehrál a trval na tom abychom je podobně hráli. Ale toho se asi nedočkal, protože jsme se nám nechtělo do jím navržených karikatur. Scénu a kostýmy dělali manželé Čechovi. A byli další fajn lidi. Dělali ještě mnohá další přestavení pro městské divadlo (např. Drobečky z perníku). Já tehdy dostal příšernou rezavou paruku, pihy a navíc si museli všichni namalovat zdravíčka. No děs. Holky a ženské to tak nebraly, ale pro chlapy to byl trest. My se před tím nikdy nemalovali. A ani dneska takové "matlání" nepraktikujeme. Až na nevyhnutelné výjimky pochopitelně. Premiéra proběhla na hlavním jevišti divadla 2. prosince roku 1994. A pak se jezdilo. Opravdu moc. A po celé republice. Možná odtud pramení má nelibost k představením pro děti. Pohádky prostě už hrát nechci.

Jak to s představením skončilo? Drak se hrál do konce sezóny, a přiznám, že jsem byl jedním z těch kdo v něm po prázdninách nechtěl pokračovat. Jak už jsem předeslal, já a ještě pár dalších ( např. Jirka Vostatek, Ivana Červená, Láďa Buriánek a další) jsme byli tehdy zaměstnanci divadla a tak vedení automaticky počítalo s tím, že budeme hrát v rámci svých povinností, za dobré slovo. I o víkendech. To byl vlastně taky důvod proč jsem to odmítal dál hrát. Vlastně ani nevím, kolikrát jsme pohádku odehráli, ale mám pocit, že alespoň ke čtyřicítce. Navíc to představení mělo takovou zvláštní příchuť katastrof. Oba Jiří (Prokeš i Šašek) v roli krále zemřeli. Nejdřív Jirka Prokeš na lyžích, na svahu a nedlouho po něm i Jirka Šašek. V nemocnici. Po nich převzal odvážně roli Tomáš Adam. Ten díky Bohu žije dodnes. Nepamatuji představení, kde by bylo tolik nešťastných události. Jirka Vostatek, který hrál loupežníka (jinak jevištní mistr MDMB), měl na scéně infarkt a dohrál to s ním do konce (!). Jindy si Libor Ševců zlomil nohu při odchodu ze scény. Holenní a lýtkovou kost. A dost komplikovaně. Vzadu si sundal kostým a navlékl si ho Láďa Buriánek. Docela rád jsem z té pohádky vystoupil. Přidali se i další a pohádka krachla. A zanedlouho krachla i moje kariéra u profesionálního divadla. Ale o tom zas někdy příště.
 

-mat-