2019_05_11_Česká Kamenice_Bylo nás pět, [No. 43]

Kulturní dům v České Kamenici je krásná budova, příšerně "doprasená" socialistickou dostavbou. Betonová stříška na vchodem budiž toho důkazem.

Naše sobotní představení Bé5 (Bylo nás pět), mělo netradičně časný začátek. První tóny scénické hudby se podle plánu měly rozezvučet ve 13.15. Cesta do České Kamenice proběhla v pořádku stejně jako nakládání v devět hodin. Naložil jsem pak Petra Havlíka a Radka Kotlabu a vyrazili směr Böhmisch Kamnitz, se zastávkou v Bělé (Marcela Paterová) a ve Starých Splavech (Bája Kučerová). Na místě jsme byli asi v jedenáct patnáct a čekali na naše "okno" v programu abychom mohli začít stavět. Nejprve se naše osádka uvelebila v divadelním baru (káva, čaj, sušenky) a pak se přesunula za dědou Vaškem a Honzou Jíšem do restaurace U kašny. Objednali jsme si, já bohužel tak špatně, že od té doby mi není zcela volno. Přiblížil se okamžik hraní a my šli na to. 

Vím, že se těžko hodnotí představení z jeviště, ale já měl pocit, že jsme pod dekou. Sem tam se situace lehce zvedaly, ale jinak, nevím. Navíc průchod za horizontem byl velmi stížený "Kamenickou stezkou odvahy", kde nechyběl koberec a několik hliníkových žebříků. Vrcholem všeho, (čehož si snad diváci nevšimli, takže to tady na nás prásknu) byly dva pozdní příchody na jeviště. Abych byl úplně přesný jeden pozdní a jeden velmi pozdní. V tom prvním mám namočeno i já. Kdyby nás Martin Weiss alias Tatínek neupozornil - přišli bychom na scénu nádraží pozdě. I tak jsme já a Honza Jíše ještě během nástupu na forbíně sháněli rekvizity - já nohu a on tašku. Nic horšího se nemohlo stát, myslel jsem si. No přátelé mohlo. A taky stalo. 

Ve scéně v Indii, kdy všichni volají na Zilvara, který se pohodlně usadil s princeznou ve vyšší společnosti, jdu na jeviště a najednou mi přijde, že kluků je tam nějak málo. Rozhlídnu se líp a taky jo. Jenom Čenda (Libor Ševců) a Péťa (Jeník Hejdrych) a ještě Evička Svobodová (Marcela Paterová). Tak jim povídám, "Buďte zdrávi dva chlapci a dívko." Ještě s přídechem na dva, aby si toho Kotlaba s Jíšem všimli. Nevšimli. A taky nemohli, někdo vtipně zavřel dveře do šatny. Scénu jsme odehráli v oslabení. Je tam krátká mezihra, kterou ta statečná trojka (Hejdrych-Paterová-Ševců) odehrála sama. Mě už bylo jasné, že kluci prostě neví co se hraje, že je dveře je zaklely. Zamkly. Omámily. Poslal jsem Davida Bohatu (maharádža) na "Kamenickou stezku odvahy" aby je ze zakletí vysvobodil a šupky dupky s Klárou Pabištovou coby princeznou na scénu. Hrajeme, text který se dá odehrát jsme dali, a pak přijde okamžik, kdy má přijít Jíše a rozplesknout mi o hlavu imaginární pukavcové vejce. A hoši stále nikde. Všichni se na scéně ošívali. A zachraňovali, natahovali čas... Jeník: "Jo kdyby tady byl Tonda Bejval, ten by vymyslel strašnou pomstu..., Já. "Doufám, že nikde nekují nějakou rošťárnu". Stále nic. No tak jsem je pozval na svatební hostinu. A Evička: "Co bude dobrého?" Dobrá otázka. Vzpomněl jsem si na Indianu Jonese a Chrám zkázy. "Chlazené opičí mozečky", dítě v sále se rozplakalo. "A kandovaná koťátka", kontroval jsem. To se už málem rozplakala i princezna. A díky bohu, chlapci dorazili. Velmi ležérním krokem, aby nebylo poznat, že meškají. Navíc Jíše dorazil k Jeníkovi a povídá: "Koukám, pěkná svatba". Evička ho poslala s pukavcem a zbytek už jsme dojeli podle normálu. Jestli si toho nevšimli diváci, nevím. Ale kdo si toho všiml určitě byl Petr Havlík, který představení svítí a zvučí. Dost to klukům vyčetl. Měl strach, že se něco vzadu stalo. Nějaký úraz. A když se dozvěděl, že to byla leplírna, byl nazlobený. Je to srdcař. 😉 A má pravdu nesoustředěnost a odpovědnost, nám setstakra chybí. 

Choďte do divadla, je to totiž normální. 

A když hrajete, choďte i na scénu - je to lepší.

-mat-