2019_04_04_Divadýlko, Herci [No. 16]

Smíření v šatně (Roman Dušek a Radek Kotlaba).

 

 Herci doma aneb přesilovka

Jsou někdy v divadelním životě chvíle, kdy sál nepraská ve švech, kdy se nepřidávají na poslední chvíli židle, kdy se nevěší na dveře cedule "LITUJEME - DNES VYPRODÁNO. Zkrátka ať už vlivem kosmických sil, televizních programů či mimořádně příznivého slunečného počasí, občas nastane okamžik, kdy do sedadel divadla usedne hrstka diváků. To se stalo dnes 4. dubna 2019, kdy jsme hráli hru Všichni jsme herci aneb Co by kdyby pro jedenáct osob v divadelním sále DK Mladá Boleslav. Takže jako doma.
Ale hráli jsme, protože jsme si řekli, že přece nemůžeme trestat ty, kteří do divadla přišli tím, že představení zrušíme.
Aby toho nebylo málo, asi půl hodiny před začátkem volala kolegyně Bája (Blanka představitelka role Apoleny Zrzavé), že má komplikaci zdravotního charakteru. Tedy ne přímo ona, ale její malý syn. Že se prostě u nich doma blinká. A že snad, stačí dorazit na poslední díl představení. Zrušíme, nezrušíme? No, co bych to protahoval - nezrušili jsme neboť jsme si řekli, že je to výzva neboli challenge [čelendž]. Ještě mě napadlo, že ještě víc by bylo takhle to odehrát na celostátní přehlídce ve Volyni. No nic. Bája nakonec dorazila v půlce prvního dílu, takže jsme si výzvy moc neužili, ale bylo to tak lepší. Hlavně pro diváky. A tak vůbec pro klid. A co se zajímavého ještě stalo?
Ve třetí díle, kdy je Huntíř ředitelem divadla (toho hraju já P. Matoušek), Koblížek (Martin Weiss) režisérem a prezidentem je Jan Masaryk (toho hraje obraz Jana Masaryka) je okamžik, který nás dráždil už o zkouškách. Je to v místě, kdy my jsme ve štronzu v "ředitelně" a před námi v divadelním baru se odehrává rozhovor tří divadelních lumpů, silně levicově zaměřených. A v jedno místě říká herec Bobek (Štefan Greguš) "No jo, spal jsem u Větrovce." Nevinná věta, že? Na zkoušce jsme si z toho utahovali, hahaha, spal ve větrovce. Slabý vtípek. Ale co to s vámi udělá ve štronzu, kdy se nemáte hýbat a Štefan to ještě řekne tak skvěle, že ho vidíte jak se ukládá v červený větrovce* ke spánku. To se pak dusíte, lapete po dechu, tryskají vám slzy z rádoby nehybných očí, klepe se brada, vibruje bránice - to nemůže být vůbec zdravý. Byli jsme v tom tři - já, Martin Weiss a Katka Luňáková. Ta mimochodem zítra slaví narozeniny. tak všechno nej Kačko. Hodně svobodně projeveného smíchu.
Taky si občas přidáváme. To už jsme psal. Občas se něco chytí. Já si dnes přidal po scéně, kdy shodím ze schodů Bobka, který mě vyprovokuje (to není vidět, je to strčení do zákulisí). Jdu ke stolu. Všichni mi říkají "Tos neměl dělat, a to on chtěl a tak". A já si dneska přidal: "Víte jak se mi ulevilo? To by byla vynikající terapie, každý den shodit jednoho komunistu ze schodů". Tak uvidíme, jestli se to uchytí...

Co se týče jaké představení bylo...Těžko hodnotit výkony ze zákulisí, potažmo z jeviště. Ale co, zkusím to. Dost se vzadu mluví, stálý nešvar. Kdo se mi dneska líbil? Nebyl snad žádný zásadní propad, všichni odvedli svou práci. Jmenovat bych mohl všechny. Každý má tu svoji chvilku. Koho dnes vyzdvihnout nejvíce - diváky. I v jedenácti s námi šli a snad se i bavili. A my jim děkujme. Přijďte zas, protože vy víte, že chodit do divadla, je normální. Těšíme se na vás.
Zítra ještě přidám odkaz na fotky. Doufám, že zase budou skvěle máznutý...😃

* Mimochodem to by mě zajímalo, kdo má v hlavě jako barvu větrovky. Co Martine, Katko, Radku?