2024_08_07_Hronov, [den 5], Čochtansko-cestovatelsko-reportážní

Zveřejněno:

 

Simona přímo u pramene minerální vody Regnerky,
ale i u středečních divadelních představení.

Středa 7. srpna byla pro mě hlavně o cestování. Protože se Čochtan Divadelní společnosti Josefa Dvořáka hraje i o prázdninách, nasedl jsem včera do auta a vyrazil směr Praha, Žižkovská věž. Návrat krátce po půlnoci. To píšu jen proto, že líčení shlédnutých divadelních počinů nebude viděno mýma očima, ale udělám rozhovor se Simčou, která to všechno viděla.

Tak co bylo první?
První bylo představení Divadla Vejminek z Brna. Hrálo se na zimním stadioně. Představení se jmenovalo ČARODKY. Napsal ho Jan Šotkovský, s dramaturgií pomáhala jeho manželka Jitka. 

Jaké to bylo?
Bylo to moje první představení v blackboxu. A já jsem tam měla problém se zvukem. Protože to byla klasická činohra a kvůli odchodům a příchodům na scénu byl blackbox otevřen do haly. Tudíž když herci mluvili, bylo to s ozvěnou. To mi dělalo zpočátku problém, až žaludeční. Časem jsem přivykla a při písničkách to byl, koneckonců, zajímavý hall. 

Dobrá, a co představení?
Představení nemělo chybu. Bylo nádherný. Čtyři herci sehráli milostný příběh o dvanácti postavách. Vtipný, uvěřitelný, přesný i dojemný. Byla tam romatika, neskutečně vkusný vtip. Smála jsem se od srdce. Škoda, žes to neviděl, Matoušku. Budeme na to muset jít ještě jednou. Ta herecká všestranost, zpívají, hrají, improvizují. Všichni bez výjimky.
A závěrečou bitku v oddělení obývacích pokojů IKEA bych chtěla zažít taky. Nebo aspoň vidět. V reálu.

Co bylo dál?
Pak jsme šli na představení ZTRACENÉHO SVĚTA Tomáše Hájka. Znali jsme ho už z předchozích let, kdy pracoval s meotarem. Ani letos tahle učební pomůcka nechyběla, ale byla maličkatá. (Simona předvádí nosovým hlasem "Mám tu pro vás takový slajd"). Fakt malý meotar. Asi 2x2 cm. A fungoval. Jako, teda. Vtipný, krátký. Tím se dal vydržet i smrad v Sokolovně. No, je vidět, že se seminaristé už dlouho nemyli.

A potom jste viděli co?
My pak šli chvíli do parku. A tam byla kapela s růžovým frontmanem. Ovšem hráli docela tvrdý rock. Podle programu se kapela jmenovala VRCHOL DRZOSTI. A teď, když koukám do programu, hráli punk-rock. Pak jsme viděli v Jiráskově divadle hru PROČ MUŽI NEPOSLOUCHAJÍ A ŽENY NEUMÍ ČÍST V MAPÁCH. Hrál to soubor ŠAMU Šítina a postoupili z Vysokého nad Jizerou, z Krakonošova podzimu. 

A jako to bylo?
Dlouhé. (Simča vzdychla a přemýšlí.)
Žánrově bych ho zařadila jako kabaret. Bylo to velmi ambiciózní představení. 

A byly ambice naplněné?
To je to. Oni si asi myslí, že ano. Za mě přehrávali, byli namistrovaní. Odbourávání na scéně naprosto nesnáším. Hráli jakoby "civilně". Co tedy musím pochválit byla hudba a zpěv. Až na jednu výjimku. Tu si nechám pro sebe. Především se bavila střední vyšší věková kategorie diváků. Ovšem mladší měli problém se sdělením. Vůbec se nesešli. Soubor chtěl pobavit, ale mladých se to dotýkalo velmi silně. Dokonce vznikla po obou představeních demonstrace proti sdělení. Měli transparenty "Pryč se starými stereotypy", "Dokážu najít máslo" (reakce na scénku, kdy muž nemohl najít deset minut máslo a žena ho našla okamžitě). Já se některým věcem, jako vystřiženým ze života, taky smála. Ale celkově to na mě působilo dost militantně feministicky. Chlapi tam byli vykreslení jako úplný blbci. A hlavně - slušela by té inscenaci kratší stopáž. Tři hodiny, ač s přestávkou, jsou fakt moc. A v podstatě se jen omílá to samé.

A pak? Do baru?
Ne! Před bouřkou rychle domů. 

Tak děkuji za rozhovor.

Přátelé, choďte do divadla, i když se vám zdá dlouhé. Koneckonců, konec si stejně můžete určit sami.

Fotky opět nejsou. Polepšíme se. Doporučuji najít si Facebook Honzy Šváchy - ten dělá paparazziho.

Komentáře

Okomentovat