2024_08_03_Hronov, [den 1], Čapkovský
Sobotní ráno bylo už daleko přívětivější než páteční podvečer. Slunce svítilo a my balili na poříčském internátu zavazadla. Odvezl jsem krátce po osmé Barborku a Simonku na jejich semináře a vrátil se s kávou a čajem s sebou, nasnídali jsme se se Simčou (jablečný hřeben a croissant) a ještě na hodinku šup do vyhřátého pelíšku internátní postele.
Před desátou jsme vypadli a zaparkovali pod Sokolovnou, kde nás čekalo první představení a vydali se na procházku městem. Prošli jsme až ke kostelu a tam navštívili jeho novou meditační zahradou. Odtud je několik fotek, např. strom Katalpa trubačovitá. Kousek pod kostelem nás zaujal Čapkův mlýn s papírnou. Rozhodli jsme se, že muzejní expozici uvnitř navštívíme. Hned u vstupu za pultem byla veliká fotografie lidí někdy z poloviny devatenáctého století. Já se hned u paní průvodkyně zajímal, jako správný zvídavý stařík, jestli to je shoda jmen nebo má jméno mlýna něco společného s bratry Čapkovými. Paní jen mlčky ukázala za sebe na zeď na tu fotografii a já si zase připadal jak debil. Na fotce byli, sice za dětství a mládí, Karel i Josef Čapkovi spolu s rodinou. Vzpomněl jsem si na přání, které bylo v meditační zahradě: "Svatý Jane Nepomucký, nauč nás kdy mluvit a kdy mlčet." Paní se nakonec ukázala jako zapálená propagátorka a patriotka Hronova a Čapků obecně. A trochu mi tak připomínala Renatu Mauserovou nebo Pepu Müllera. Tím zápalem pro věc. Kdo znáte alespoň jednoho z nich, víte o čem mluvím. Mimochodem, na konci prohlídky jsou vystaveny fejetony všech tří sourozenců Heleny, Josefa i Karla. A ten Karlův mě fakt dostal. Jmenuje se Modlitba za pravdu a i když ho Karel Čapek uveřejnil na sklonku léta 1938, bylo to jako by ho psal včera. Fotku textu naleznete ve fotografiích, ale tady mi dovolte malou ukázku než se pohneme dál:
"Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež podnikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání.
S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru. Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv.
Bože, vrať světu pravdu!"
Karel Čapek, Lidové noviny 25. 9. 1938
Ale vraťme se zpět k divadlu a na Jiráskův Hronov. První představení, které nás čekalo se jmenovalo KRAJINA S ŽEHLIČKOU od souboru Nekroflík, Praha. Koláž vybraných povídek ze sbírek japonského autora Haruky Murakamiho. A bylo to první představení v novém divadelním prostoru na Hronově v BlackBOXU. Wow. Jenže... my na něj neměli lístky. Prostě jsem je nějak zapomněl koupit a už byly vyprodané. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Vyrazili jsme se tedy ubytovat do Červeného Kostelce do chatičky u Brodského rybníka. Simča telefonovala, jestli můžeme dorazit, pán potvrdil, že jsou na místě a my vyjeli. Jaké bylo naše překvapení, když se po našem příjezdu na místo ještě okolo chaty pohybovali lidé, uvnitř bylo zaparkované auto. Simča říkala: "To se ještě asi loučí ti předešlí." Vystoupili jsme a jdeme k pánovi, který vypadal oděný v montérkách jako majitel. Simona říká: "Dobrý den, Matoušková, my tu máme zaplacenou tu zděnou chatičku."
Pán se usmál a povídá, "To asi těžko".
To, přiznám se, nás dost zarazilo. "Počkejte, já tady mám objednávku, tady to číslo ...", na to Simona uvedla číslo objednávky. Pána to zarazilo, povídá: "To máte správně, ale - poslyšte ..." - zavolal na pána, který si mezi tím prohlížel okolí chatičky a těšil se, jak bude spát v pergole. "Poslyšte, jaké máte číslo objednávky?" Pán s chutí spát v pergole odpověděl, ale majitel zavrtěl hlavou: "To je číslo parcely, pane, číslo chatky je na objednávce".
Zkrátím to - chatička je na týden opravdu naše, pán v pergole nespí, aspoň doufám, nýbrž se přesunul i s rodinou o kus dál do chatky jiné.
Přišli jsme sice o představení - ale obě naše slečny říkaly, že jsme vlastně o moc nepřišli. Nevím, neviděl jsem. Ale bydlíme. A to je i nad Japonce. Tady jsou odkazy na recenze vyšlé ve zpravodaji:
Naše druhé první představení se odehrálo v Sokolovně v 16:30 v podání Úplně nahého divadla z Veselí nad Moravou pod titulem BÜRGERMEISTER NÁŠ. V anotaci inscenace bylo napsáno: "Sláva mu! On je pašák! A piškumpré a krucajda!" To nás jako divadelníky, kteří hrají Těžkou Barboru, velmi zajímalo. Představení začínalo jako zkouška politické agitky, která shrnovala historický vývoj v naší zemi od komunistické totality přes cinkání klíči, oposmlouvu, výroky politiků až do poněkud rozesrané současnosti, kdy jsme rozdělení na nesmiřitelné tábory a nikomu už nejde o stát, zemi, jen občas o národ (když se to hodí) a jeho záchranu v podstatě před čímkoli. Daněmi a důchody počínaje a válkou a migranty konče.
Zpočátku všechno probíhalo jako zkouška a za diváky sedící režisér měl klasické tradiční připomínky, tlačil inscenaci i herce dál, aby se to projelo, odmítal věci k diskuzi, že si o nich pak promluví atp. Do jisté chvíle jsem mu i jako praktikující režisér celkem rozuměl. Herečka se postaví a řekne že dávno nazkoušený text jí není příjemné říkat. Nedivím se, že tu první vyrazil. Ovšem pak se to celé zvrhlo v destrukci "zkoušeného" představení. Postupně začal vyhazovat a omezovat herce na pouhé loutky, rekvizity. Nakonec vyhodil nebo odešli všichni. To jsem chápal jako alegorii současných mocipánů, ať u nás (celá skvadra ANO) nebo jinde (Slovensko, USA atp.). Přesto bych stopáž ještě zkrátil.
V brožuře byly umístěny pod představením ikony ("vulgarismy", "nevhodné pro děti do 16 let" a "interaktivní diváci"). Tu mě napadlo, že budou chtít s diváky komunikovat či je brát na jevitě. I proto jsme si sedli dozadu. V konečné fázi, kdy režisér zůstane sám, jsem myslel, že poskládá loutku "demokrata" právě z diváků. Místo toho si tam vlezl sám. Nevadí, posléze mi byl nabídnutý výklad, že vystoupil ze stínů do světel ramp... No, ale vytáhnout tam lidi... Nic - nebudu režírovat. Vrcholem bylo, že samozvanému herci režisérovi jsme všichni zatleskali. A nikdo se nepřišel děkovat. Jak taky mohli, když odešli. Nebylo to špatné, ale mohlo to být kratší :)
Dál nás čekalo RUSALJE 2022 Jarky Holasové a Josefíny Pacovské. Výtvarně i poetikou jsem, alespoň já osobně, byl svědkem "mystického zážitku". Utopená dívka proměněná v Rusalku se může v období letního slunovratu vrátit mezi živé lidi a stát se znovu člověkem. Tiché, poetické představení s vlastními, na scéně vyráběnými zvuky (písek v bubínku, bublání do vody, ...).
Posledním sobotním představením byla parodie suchdolského souboru S.U.D. SHERLOCK HOLMES ANEB ZROZENÍ ZLA. Lenka a Vít Chaloupkovi napsali a Lenka zrežírovala představení, které bylo milé, lehce stravitelné. Spousta vtipných gagů a fórků, byť rozdílné kvality se střídala v poněkud moc uvolněném tempu, ale jinak jsem to přestavení viděl rád. A některé vtípky si budu pamatovat dlouho. Stejně jako úžasnou živou hudbu.
Pak nás ještě čekal, či jsme se těšili na Klub divadelních rváčů. Sobotní večer pro nás skončil trochu dřív, Barunka chtěla do hajan, ale to nevadilo, neb se měla rozebírat Krajina s žehličkou a tu já neviděl.
Přátelé, choďte do divadla, i když vás třeba víc lákají Rusalky nebo detektivky nebo se bojíte, jakou nepříjemnou pravdu se dozvíte. Lépe pravda nepříjemná než lež či klam. Tolik Karel Čapek, a proto choďte do divadla.
-mat-
Komentáře
Okomentovat