2022_04_15_Hrajeme pro Ukrajinu v Jezové

 

Celá naše sestava při závěrečné písničce...

To, že chceme jako Divadýlko nějak přispět k celkové vlně solidarity a pomoci lidem vyhnaným ze svých domovů válkou, bylo jasné hned po započetí uprchlické vlny. Každý z nás se s touto situací vypořádal po svém - finanční příspěvky, pořádání akcí pro děti, dobrovolnické práce aj. Jako Divadýlko jsme se rozhodli zahrát několik představení. Benefiční Bé pětka vynesla s naším příspěvkem 10 000,- pro konto Ukrajina Člověka v tísni a pro děti uprchlíků jsme chtěli udělat pohádkové představení. Zájemců o vystoupení byla celá řada. Velmi záhy jsem zplodil text, včetně krátkých „ukrajinských vsuvek“ do tří českých pohádek. Rodilý mluvčí, kterého sehnal Miloš Kubík, nám „vsuvky“ korigoval - bylo to v začátku a překladače česko-ukrajinské nebyly tak kvalitní jako dnes, o dva měsíce později. Proto jsme byli rádi za každou pomoc. Tři české pohádky - O veliké řepě,  Čert a Káča a O Smolíčkovi byly připraveny. 

Pohádku moje žena Simona doplnila konceptem výtvarných dílniček - pletení pomlázek a vytvoření ptáčka z březových proutků. Také na dílničky se hlásila celá řada kolegyň. Květa Horáková s Marcelou Paterovou ušily, upletly a vytvořily rekvizity a doplňky ke kostýmům. Dohromady jsme dali dárkové velikonoční balíčky se sladkostmi a pozornostmi, doplněné hrníčkem s logem našeho Divadýlka. A mohli jsme vyrazit.

S Uprchlickým zařízením Jezová jsme se dohodli na termínu 15. dubna krátce po poledni. Na smluvenou hodinu jsme dorazili všichni a takřka přesně. Jen jedno vozidlo maličko bloudilo. Až mi to bylo divné, že to tak klape. Ale nebyly bychom to my, kdyby šlo všechno hladce. První zádrhel nastal už na bráně. Někteří kolegové a kolegyně byly bez jakéhokoliv dokladu. Ani OP ani řidičák, nic. Nevím jestli to je ještě pozůstatek mé výchovy z reálsocialismu, kdy jsme fakt bez občanky nevylezli ven, ale jisté je, že u tří lidí doklady chyběly. Někdo si doklad nechal nafotit a poslat, ovšem, další neměli nikoho doma a tak se museli upsat, do knihy návštěv. Vlastně to proběhlo ve velkém v klidu. I když s jistým dohadováním. Jediný, kdo prudil jsem byl já. No co, tak jsem si trochu zaprudil. Většinou prudí ostatní mě. A vyrazili jsme do útrob zařízení Ministerstva vnitra. 

Ujala se nás rázná pracovnice Centra, ukázala nám zázemí a vyzvala nás k úpravě jídelny na scénu. To proběhlo velmi rychle a spořádaně. Nikdo si nedovolil odporovat :). Na chodbě mě oslovily dvě ukrajinské Rómky, které mezi sebou mluvily maďarsky. Myslel jsem bláhově, že chtějí vědět co se děje, jaké bude divadlo, ale chtěly odvézt do Budapešti. Prý mají doma dítě v nemocnici. Když jsme odmítli, zkoušely Prahu, když neklapla ani ta, chtěly do Boleslavi. Když už to vypadalo, že je tam po hraní někdo hodí, řekly že je jich "děsjat" tedy deset. Tolik míst jsme v autech neměli - takže jsem řekl:„Je to moc, deset je moc.“ Ony mně řekly, že je tu autobus za domem - takže co. To už jsem pochopil, že dámy netuší, jak to tady chodí a po dotaze u rázné paní jsem zjistil, že jen chtěly hodit do Mladé Boleslavi. Takže jsme se opět šli věnovat přípravě na představení. 

Rázná paní pracovnice nám připravila občerstvení - kávu, čaj sušenky a všichni jsme od ní dostali veselé kraslice s ušima al'a zajíček.

Ve 14. hodin se sálek jídelny z části zaplnil a tak jsme začali. Báju Kučerovou jsem poprosil o hlídání textu. A muzikanti spustili. Po úvodní písničce jsem začal mluvit anglicky, tak spíš pokusil jsem se, trochu česky, trochu rusky a Bája byla v textu naprosto ztracená. V první pohádce jsme zapojili děti, pomáhaly nám vytáhnou řepu, pak čert odnesl Káču do pekla, ale ta pořád uklízela, tak jí zase vrátili na zem. A v poslední části jelen se zlatými rohy bojoval s Jezinkami o Smolíčka. Hodně se smály dvě maminky - patrně nám. Děti se bavily poměrně hezky. A stejně tak spolupracovaly.

Po pohádce přišly ke slovu šikovné ruce a za chvíli se to v místnosti třepetalo pomlázkami a kolíbalo závěsnými ptáčky. Ten, kdo ještě navíc řekl koledu „Hody, hody, doprovody“, dostal dárek. Alespoň zpočátku. Pak už se dovnitř hrnuly děti, které sice na divadle nebyly, ale přesto dárky chtěly. Dokonce dorazila stará, velmi stará, kouřem prosákla babička a dárků chtěla hned osm. A já, srdce měkké, jsem je všechny rozdával. Pravda, proto jsme je přivezli, ale trochu mě mrzelo, že si nemohly dojít děti samy. No a brzy se po dárcích zaprášilo.

Tak alespoň pár dětem jsem udělali radost. Takový byl náš Velký pátek. 

Tady je pár fotografií.

Choďte do divadla, třeba dostanete dárek - nebo můžete udělat charitu vy. A to se vyplatí. 

Ani nemusíte nikomu mýt nohy. 

-mat-