Ifigénie v Aulidě a můj první Hronov

Euripides - IFIGENIE V AULIDĚ, Jiráskův Hronov pátek 8. srpna 1986
zleva kněz Kalchás (Libor Dolenský), Ifigenie (Silvie Ulmanová), vzadu dvě tmavé hlavy dívky z Chóru patrně Jarka Jenčíková a Lenka Procházková,
ležící Klytaiméstra (Helena Schindelarzová) a Agamemnon (Milan Koníček)

Sliboval jsem, že až načerpám vědomosti, znovu vás pozvu na cestu do mé divadelní historie. Tak něco jsem načerpal, většinu zase zapoměl. A taky s tím čerpáním je to bída. Chybí zdroje. A tak se vydáme na cestu vyzbrojeni jen vzpomínkami a fotografiemi, kterých je pohříchu málo. Tehdy, když mi bylo devatenáct, byla hluboká doba analogová. Na kinofilm se udělalo maximálně
32 snímku, než se to vyvolalo (tedy pokud jste si je nedělali sami) a než jste dostali fotku do ruky - to trvalo. A navíc, aspoň u mě, záloha nikde. Sposta fotek je ztracených někde v hlubinách času. Jsem je asi založil, definitivně.
Ale zpět k divadlu. Divadelní soubor Kolár DK ROH AZNP Mladá Boleslav. To byla moje první "štace". Už jsem vzpomínal, že mě do souboru nasměrovali naši, a přivedl Jiří Prokeš. Když jsem poprvé vstoupil do klubovny Koláru (někteří jste tam mnohem později chodili na plavání miminek Klubu Kosatka - druhé dveře od záchodů v té tmavé chodbě za prosklenými dveřmi) všichni chodilo okolo stolu a tzv. "lízali". Skládali prostě text, každý měl jednu stranu a chodil od hromádky ke hromodce a lícem dolů pokládal třeba stranu 2. Podle toho kterou vyfasoval. Myslím, že to byl text Kainarova Nasredina. Byl tam pan Eduard Havránek, Milan Koníček, Petr David, Míra Sajdl, Honza Charvát, Halina Klacková, Baška Studecká, Jarka Doležalová, Blanka Procházková, Silvie Ulamnová. A určitě jsem na někoho zapoměl. Pak se uvařilo kafe, nebo čaj - možná se i četlo. Ale hlavně dostal jsem brzy roli. Naskočil jsem do rozběhnuté inscenace Ifigenie v Aulidě. Dostal jsem roli posla za kluka, který odešel jako elév do - a teď nevím, asi do Mostu. Rudolf Kubík. Pokud vím živí se hraním doteď, dokonce snad píše i texty pro některé hudební interprety. A protože v té době Honza Charvát měl nějaké špatné směny v práci, padli oba poslové na mě.
Hlas sem měl asi stejně sytý jako teď, možná jen trochu výš posazený, to neumím posoudit, ale moc jsem si užíval zvolání "Ó, Agamemnone, přivádím tvou ženu Klitayméstru a dceru Ifigenii..." a pak asi další tři minuty souvislého monologu. Dneska už si víc nepamatuju. Měl jsem takovu košili a plášť, šněrovací sandály - z čehož všichni umírali neb již ve svém dospívání jsem pokládal výrazou pachovou stopu nohou. Nicméně i přes to bylo cítit (aha slovní hříčka), že jsem v divadle jako doma. Byl jsem tam moc rád. A navíc se s Ifčou (my jí tak říkali) se podařilo postoupit přímo na Hronov. Tehdy v roce 1986 to byl 56. ročník divadleního svátku. Dorazili jsme, odehráli a šlo se kalit. Ještě nad ránem, když jsme šli s Jiřím Prokešem hlavní ulicí do parku jsem byl ve velmi dobré náladě. Nalehko, jen ve slipech, jsem zdravil občany spěchající do práce aby roztočili kola socialistické ekonomiky. A nás, umělce po výkonu, doprovázela tři děvčata v nočních košilích, okolo chaloupky Jiráska až do hlubokého křoví k opuštěné vodní nádrži. My plavali v bazénku, který je dnes dávno zrušný a holky na břehu zpívali árii "Měsíčku na nebi hlubokém...".
No zážitek. Do postelí, patrně ve škole na náměstí jsme se dostali, když svítalo. Všichni řádně ovíněni a unavení po večerním hodokvasu, kdy nás paní Černíková - Drobná učila příšerně blbou píseň "My jsme ta armáda lidová". Tedy ne, že by tato dáma, dramaturgická guru, tolik vážená mezi ochotníky, byla nějak ideologicky pošpiněná. Spíš naopak - byla to taková kuriozitka pro zasmání, a my se smáli a smáli a smáli. Smích nás ale přešel, když jsme zasedli k rozboru v "ponorce" jak se říkalo místnosti dole pod jevitěm Jiráskova divadla. Pan Jaroslav Someš nás rozcupoval jako housátka. Všichni byli jak opaření. Já tedy skoro nevěděl o světě, byv ještě stále pod alkoholovou anestézií. Proto si to pamatuju velmi matně. A když jsem se panem Somešem potkal před pár lety, byl to milý starý pán, kterého si těžko představit jako inkvizičního vykladače pravého písma divadleního. Leč i ty chabé vzpomínky v oparu lihu se vepsaly tak hluboko, že pocit křivdy zůstával ještě dlouho v nás. Copak já. Já byl tehdy poslední v řadě, kandrdas. Ale Jindra Procházka, režisér představení, Milan Koníček, Petr David, Silva Ulmanová - ti všichni dostali svůj díl. Ale už to všechno odvál čas a my můžeme vzpomínat na nádherné představení při slavnostním otevření rekostruované budovy Městského divadla Mladá Boleslav. To sice bylo o rok dříve, ale vrátit se k tomu musím, protože to bylo moje první představení. Ale o tom zas příště...

Dvě stránky z festivalové brožury Jiráskova Hronova 1986 - (můj archiv)

A tady je důkaz, že jsem tam fakt byl

Tady je pár fotek z Ifigenie. Zdrojem mi byla Databáze českého amatérského divadla jejíž redaktorem je pan Milan Strotzer a je coučástí webu NIPOS-ARTAMA.

-mat-