Moje cesta na prkna


Euripides, Ifigenie v Aulidě_Jiráskův Hronov 1986
Vpředu zleva (Jarka Jenčíková, Helena Schindelarzová, Baška Studetská) a vzadu já - 19 let
 

Já vím, že to trochu zní, jako když bilancuju. To ne. Ještě fakt ne. Jen jsem sliboval, že se budu vracet do historie, na divadelní místa, která jsem navštívil a vzpomínat na lidi, které jsem potkal. A každá historie má svůj začátek.
Možná to všechno začalo už ve škole. Paní učitelka, když musela odejít ze třídy postavila k tabuli službu aby hlídala pořádek ve třídě. Jednou jsem tohle privilegium dostal i já. A já nikoho na tabuli nezapisoval, ale začal jsem dětem vyprávět a přehrávat obsah knížek od Josefa Augusty - Ztracený svět. Příběhy vzniklé na základě vykopávek. O dinosaurech. Tehdy to nebylo moc rozšířené jako dnes. Pamatuju se, že když se paní učitelka Procházková vrátila do třídy, nevěřila svým očím. Děti seděli bez dechu v lavicích a před tabulí předváděl ten hodný Péťa dravého Ceretosaura. Vím, že jsem se pak před tabuli vrátil několikrát a vyprávěl jsem různé filmy (většinou sci-fi - Gappa, Godzilla a X nestůra z vesmíru) a oblíbené knížky. Nevím nakolik se z toho stala tradice, ale jisté je že jsem se stal pravidelným bavičem třídy. Upřímně? Asi jsem to dělal hlavně proto abych se předvedl a blýsknul před holkama. Hlavně před jednou. Kačenkou Malou. To byla tehdy moje velká láska. No a to bude k mé motivaci. Ostatně ta bude u mě patrná dodnes. 😂
Roky ubíhaly a já nijak netoužil hrát divadlo. V sedmé nebo osmé třídě byla mojí třídní Libuše Hanibalová. Vím, že připravovala jako učitelka češtiny a dějepisu představení Modrý pták, nakonec ho někteří spolužáci hráli na velkém sále Domu kultury. Ani tehdy jsem se nezapojil. Vůbec nevím, jestli to bylo proto, že jsem nechtěl já nebo učitelka Hanibalová nechtěla obsadit mě. Rozhodně si pamatuju, že když jsme se přišli podívat na premiéru, zažil smršť protichůdných pocitů. Jednak se mi nelíbilo, že to bylo okopírované podle filmu, alespoň některé pasáže. Celou dobu jsem rušil (pochopitelně nad věcí vtipně glosoval z balkonu snažení svých ubohých spolužáků), ale současně neodbytný pocit - sakra to bych taky chtěl zažít a snad trocha závisti - oni jim na konci tleskají...
Tak se to nějak ve mě tavilo, skládalo. A postupně to lezlo ven. Odmala jsem hrozně rád četl. Byl jsem schopný, když mě kniha chytila, číst do půlnoci pod peřinou. Od toho představení jsem už při češtině rád nahlas četl některé úryvky divadelních her (vzpomínám na Bílou nemoc - role Maršála), četl jsem i hry, které jsme si půjčoval v boleslavské knihovně a rozhodl se, že zkusím zkoušky na Konzervatoř. Hudebně-dramatický obor. Nebudu to protahovat - tam jsem se nedostal. Taky jak bych mohl, bez jakékoliv přípravy. Ke zkoušce jsem se sice naučil monolog Jana Žižky o Praze, nevěstce babylónské... mě bylo 15, Žižka byl  textu před smrtí. No stalo se. Nastoupil jsem na Střední uměleckou-průmyslovou školu na Žižkově, obor nábytkář. Po roce jsem udělal "talentovky" z kresby, na obor konstrukce nábytku a tvorba bytového interiéru a školu úspěšně dokončil v roce 1987. Ale hlavně (!) jsem v od roku 1983 vstoupil do vod ochotnického divadla. V té době jsem naprosto propadl textům her od Voskovce a Wericha. (mimochodem je má rád do teď, byť už nejsem tak skálopevně přesvědčen o jejich nehynoucí kvalitě). Četl jsem je nahlas, obtěžoval široké okolí hláškami z her, prozpěvoval jsem si písničky Jaroslav Ježka. Až mě naši řekli, "tak se přihlaš do Kolára." Já vůbec nevěděl, že něco takovýho v Boleslavi existuje. A moje maminka řekl, že se zeptá Prokeše. Tehdy pracovala ve Státní bance (nyní Komerční v Mladé Boleslavi hned vedle divadla), kam díky své práci ekonoma (nebo hlavního účetního?) dost často chodíval právě pan Jiří Prokeš. Dlouholetý ochotník. A tak se maminka zeptala, jestli bych se mohl přijít podívat. Prý ať klidně přijdu. A tak jsem přišel. A zůstal. A zanedlouho jsem dostal roli Posla ve hře Ifigenie v Aulidě. Po Rudolfu Kubíkovi, který nastoupil jako elév v profesionálním divadle. Dodneška si pamatuju tu vůni v Loutkovém sále, kde se zkoušelo. Směsice, prachu, sedadel, starých prken. Parfém Thálie. Dnes je to "náš" Divadelní sál a ta vůně tam je pořád. Poprvé jsem tedy vystoupil na jeviště.  A byl jsem nadšený.
Poznal jsem tam skvělé lidi, někteří zůstávali, jiní se mihli, dost už jich není mezi námi. Z pánů jsem zíral s otevřenou pusou na Milana Koníčka, Jirku Prokeše, Petra Davida, Míru Sajdla. Mezi opory ženské části souboru patřila Hanka Jiránková, Sylva Ulmanová a mnoho dalších. Ale o Koláru a lidech v něm podrobněji až v dalším zastavení. Musím načerpat podrobnosti...
-mat-

Komentáře