Do zákulisí...

  Po obědě a před dílničkami (zleva Simča a Bára Matouškovy). Barunka, ač po úrazu kolene nás v tom nemohla nechat samotné. Vloni jsme Wintrovky vynechali, neb jsme neměli hotové představení. Premiéra Podnebí se uskutečnila až 26. září. Původně byla plánovaná i plakátovaná na 12. 9., ale kvůli nemoci v souboru jsme museli posouvat o čtrnáct dní. A tak jsme se letos přihlásili a vstoupili tak opět do proudu postupových přehlídek. Přijeli jsme už ve čtvrtek dopoledne. Ubytovali jsme se ponovu ve velmi přívětivém penzionku Pralinka. Obrovskou devizou je místo, kde Pralinka leží. Pouhých 400 metrů od divadla J. K. Tyla, kde se Wintrovky konají. První představení, které jsme viděli, bylo představení TAKOVÁ DIVNÁ DOBA od Divadelního spolku Tyl Čistá. Představení o zámožné židovské rodině žijící v Praze. Všechny zákazy a perzekuce Židů v protektorátu od roku 39 cca do roku 42 jsou v představení znázorněny a prezentovány ve dvou časových rovinách. Jako vzpomínky starého pána, který sedí vl...

Na obrázku zleva Andrej Čikatilo (Jeník Hejdrych) a Adolf Hitler (Roman Dušek) Je to vždycky dost nervózní. Hraní divadla na přehlídce, notabene soutěžní, není běžné hraní. Protože tam dole nejsou běžní diváci. Většinou jsou to kolegové, více či méně vašemu divadlu či vám osobně, naklonění. Nebo taky ne. Ti dovedou být i přísní. A navíc je tam porota. Jasně, jedete tam kvůli tomu, abyste se předvedli a poslechli si, co vám profíci, kteří povětšinou vidí vaše představení poprvé, na to řeknou.  Nervozita mě letos zachvátila poprvé, když jsem si prohlédl plakát na krajskou přehlídku Wintrův Rakovník 2025. No ty vole, co to je? Chyba v tisku? Dvakrát Podnebí? Fakt, že jo. Říčany. Je tohle vůbec možné, že se trefí dva soubory do takhle málo frekventovaného textu v jednom roce? Ač se to zdá statisticky nemožné, opak je pravdou.  Druhý stupeň nervozity se přidal při a po hodnocení říčanských. Hodnocení poroty nebylo příliš vlídné. Spíš naopak. Trochu mi jich bylo líto. A navíc - pořá...

  Správný nástup na scénu musí být razantní. (Zleva lehce rozmazaná Simona Matoušková a ostrá Simona Matoušková ml.) Na čtvrtek 6. března byla naplánována další repríza PODNEBÍ, v pořadí již šestá. Trochu jsme byli zvědaví, kolik přijde diváků. Přece jen už to bude doma čtvrté představení. A opět jsme byli příjemně potěšeni. Propagace opravdu funguje. Více než padesátka diváků zaplnila před půl osmou Divadelní sál v Domě kultury. Někteří přišli dokonce už potřetí. Představení proběhlo bez zásadních rušivých momentů se Simonkou coby alternací v roli asistentky, všechno klapalo, jak mělo. Kdybych měl být hnidopich, tak možná na konci, na úplném konci před odchodem postavy, kterou hraje Roman Dušek, nám šel text trochu přes sebe, ale to byl opravdu konec. A možná ještě dva drobné záseky, kdy najednou z jeviště hřmělo mlčení. Ale to už bych byl opravdu velmi přísný, šlo fakt o milisekundy.  Přátelé, choďte do divadla, je to totiž normální.  A další představení vás zavede do a...

  Simona Matoušková ml. (vlevo) poprvé jako asistentka. Její maminka Simona Matoušková, zády vpravo. První výjezd mimo domácí scénu s novým představením Podnebí nás zavedl do Dobrovice. Krásné, nedávno rekonstruované a nově vymalované divadlo (kino) nás přivítalo vůní kávy a přátelskými tvářemi místních ochotníků.  Představení bylo naplánované na čtvrtek 27. února od 19:00 hodin. My dorazili v pět a do šesti bylo všechno kompletně hotové. Jana Vernerová donesla opět "libochutný" koláč, který i největší masožravci (jako například já) konzumovali s velkou chutí. Představení v předposlední únorový den mělo dvě mimořádnosti.  Jednak tedy sám fakt, že jde o zájezd, a za druhé hrála první alternace v představení. Za Blanku Kučerovou nastoupila Simonka Matoušková ml. Blanka se nemůže účastnit zájezdu do Rakovníka, protože je mimo republiku. A tak Simonka naskočila. A odehrála to velmi dobře. Role sice není textově obsáhlá, ale je stále přítomná na jevišti a reaguje. Simča to zvl...

  Na scénu (a to nejen v této hře) se vrací po miminku Katka Roscová.   Dvacáté uvedení Prodavačů snů se odehrálo doma, v Divadýlku na dlani. Venku padal sníh jak z protržené duchny a snad i tenhle vrtoch počasí mohl za to, že diváků bylo opravdu poskrovnu. Celkem bylo v hledišti patnáct platících návštěvníků. Takže v hledišti bylo jen o jednoho diváka víc než u nás, nahoře na scéně. Paní, která odešla v průběhu hry, odešla kvůli dusivému kašli, ne kvůli nám, kvalitě hraní či tématu. :) Přesto se pěkně bavili, smáli. I nahlas. O to lépe se hrálo. A pokud budu mluvit za sebe, mně se hrálo dobře. Přišlo mi, že představení docela odsýpalo.  Měli jsme pár ohlasů a všechny byly více než příznivé.  Na scénu se vrátila Katka Roscová. Příště ji můžete vidět v představení Všichni jsme herci 27. března v Divadýlku . Přátelé, choďte do divadla i když sněží, nás to vždycky potěší. Pozvánka na další představení - 6. března PODNEBÍ . A tady pár fotek ze čtvrtka 13. února . ...

  Na scéně se už hraje a v zákulisí se Áda a Andrej připravují (zleva Roman Dušek a Jeník Hejdrych). Poslední čtvrtek v lednu jsme konečně odehráli hru Podnebí, původně plánovanou na 16. ledna. Bohužel nemoc nám i divákům udělala čáru přes rozpočet. Diváků bylo padesát dva, herci byli také všichni, kabina obsazena.  Představení běželo bez zásadních průšvihů, tedy dle mého subjektivního pohledu. Občas jsem měl pocit, jak to říct, snad lehké ztráty rytmu. Zkrátka asi na třech místech jsme lehce zvolnili, patrně z nejistoty v znalosti textu. Ale divák si snad ani nevšiml. A jednou "přejela" hudba, takže nám začal hrát do textu další track.  Jinak se nestalo ani nic tragického nebo veselého, zkrátka poměrně slušně odvedené představení. Tady je pát fotek. Přátelé, choďte do Divadýlka, třeba hned na příští představení 13. února, kdy jsou Prodavači snů.   Protože chodit do divadla, a zvlášť do Divadýlka, je normální. -mat-

  Letos ze začínalo na zámku v Bělé pod Bezdězem. Na obrázku zleva Lucie, Libor Ševců a půl hlavy Davida Šelenberka, který nám na putování hrává.   Stejně jako v předešlých třiadvaceti letech, tak i letos se první týden v Divadýlku a v prosinci změnil v mikulášskou smršť. Začínalo se v Bělé pod Bezdězem na zámku v pondělí 2. prosince [3x], v úterý 3. jsme pokračovali ve Škoda Auto Muzeu [3x]. Středa nás uvítala na Karmeli. A snad poprvé jsem ve středu vynechal všechna tři představení. Hrál jsem v Gongu Čochtana. Hrdinně za mě roli opovědníka, který má poměrně dost textu, zaskočil Martin Weiss. Byl to pro něj stres, což bylo vidět a Martin to i přiznal. Ale dal to a to je hlavní. Hrálo se také třikrát. A ve čtvrtek, poslední mikulášský den, jsme jeli hrát do rodného domu Ferdinanda Porscheho ve Vratislavicích nad Nisou. Hrálo se jen jednou, ale i tak jsme letos po deseti hraních překročili magickou hranici dvou set repríz. A ustálili jsme se tak na čísle 205. Uvidíme, kam doje...

  Nemaje společnou klubovnu chováme různé ceny a upomínky zatím na poličce u Matoušků. Ta poslední uprostřed... Na konci září jsme si vyrazili na sázavský festival Voskovcova Sázava. V historii Divadýlka už podruhé. Před pár lety (asi v roce 2019), zcela jistě ale před světovou pandemií, jsme se účastnili s "Mušketýry". Letos jsme se přihlásili s Těžkou Barborou a určitě jsme se mezi soubory, vystupujícími na sázavském jevišti, neztratili.  Přijeli jsme, odehráli, sbalili, odjeli a pustili celý zájezd z hlavy. Více o něm se dozvíte TADY. Jaké bylo mé překvapení, když mi přišla jednou večer na konci října (přesněji 25. 10. ve 22:29) SMS tohohle znění: "Petře, dostali jste cenu města Sázava a ocenění za forbíny. Vezmu ti to ve čtvrtek na Čochtana, ju? " A je to pravda. Opravdu jsem dostali tři čestná uznání - Honza Hejdrych za roli sýraře Krištofa, já s Radkem Kotlabou za autenticky ztvárněné forbíny V+W a Cenu města Sázava za dramaturgický výběr hry.  Tak se teda chl...

    Stejně jako Mikulášské putování, tak i Vánoce v Divadýlku se staly jistou tradicí našeho souboru. Nemají sice tolik repríz jako jejich starší „mikulášský“ kolega, ale i ony mají své diváky. A ti si Vánoce bez nás nedokážou představit. Celý večer probíhá už léta velmi podobně. Je dělen do dvou částí. Dlouho jsme v části do přestávky četli povídky, recitovali básně či zpívali písně. Pochopitelně vše laděné vánočně. Po přestávce jsme uváděli představení Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka s vynikajícím Martinem Weisssem v roli šestiletého kluka. Pak asi před sedmi, deseti lety, přišla změna. Ale co sejde na čase. Zkrátka - pak bylo zařazeno druhé představení Andělské apokryfy a Malá vánoční povídka se posunula na první místo. Hrajeme to už nějaký pátek, a tak jsem se trochu bál, kolik asi dojde lidí. Je pravda, že v posledních dvou letech se snažíme dělat opravdu masivní propagaci…  Abych to neprodlužoval. V předprodeji zakoupilo vstupenku 43 diváků. A to nebyl...