2019_02_20_Turnov, Herci [No. 15]

Všichni jsme herci aneb Co by kdyby

Ve středu jsme navštívili s naším představením Všichni jsme herci Turnovské městské divadlo. Měli jsme tu příjemnou povinnost, zahájit naší inscenací festival Modrý kocour.  

Protože byla středa a všichni nebo většina z nás měla své všední povinnosti, doprava byla poměrně roztříštěná. Posádky dorážely do cíle postupně a nezávisle. Naše auto dorazilo do Turnova krátce po 17. hodině. U divadla jsem vyhodil dědu Vaška a Luboše, a s Radkem jsme ještě vyrazili vyřídit finanční formality do štábu Modrého kocoura. Vyrazili jsme ke kinu. Jaké bylo moje překvapení když jsme tam dorazili. Budova zavřená, kino opuštěné, prázdné a pusté. Ještě, že máme ty chytré telefony - na svém stroji jsem si otevřel mail a tam jsem zjistil, že musíme do Kulturního centra Střelnice, které se nachází na druhém konci města. Ještěže jsem z vrozené lenosti jel autem. Měl jsem takové cukání jít pěšky. Po kratší "bojovce" jsme dorazili tam, kam jsme měli. Formality byly vyřízeny rychle a tak jsme mohli vyrazit zpět k divadlu. Mezitím nám totiž volali zbylí spoluherci, že stále stepují před divadlem.
Nakonec všechno dopadlo dobře - technik z divadla dorazil (cca v půl šesté), byť s krátkým zpožděním, ale všechno vynahradil svou vstřícností a pomocí. Dokonce s námi vykládal, což jinde nebývá zvykem, a ni by nás nenapadlo to požadovat. 

Scéna byla hotová velmi rychle, a tak se pár přítomných (já, Radek, Lukáš a Láďa) odebrala
do restaurace, aby před představením probrala zásadní témata našeho dneška, politickou situaci a její prognózy. Po chvíli ještě dorazil děda Vašek a Honza. A taky jsme se navečeřeli. Tedy výborně. Jindy se s takovými intimitami, jako je jídlo na sociálních sítích nesvěřuji, ale teď musím udělat výjimku. Já si dal vynikající grilovanou krkovici se slaninou a cibulovou marmeládou, jako přílohu famózní šťouchané brambory. A dva Birelly. Lahoda. Ostatní taky večeřeli, a jistě dobře. Když jsme se takto uspokojeni vrátili do divadla už tu byl i zbytek ansámblu. V šatnách panovala veselá nálada, všichni se na představení těšili. Krátce po půl osmé, potřetí zazvonilo a všechno se rozjelo jako namazaný stroj. Trochu nás zarazilo publikum. Zdálo se vážnější než obvykle. Ale podle Libora, který první část sledoval z balkonu,vypadali soustředění a sledovali. Už na konci prvního, komunistického vstupu se sem tam ozýval smích, takže diváci patrně rozklíčovali náš záměr - trochu vážně - trochu humorně. Po přestávce všechno pokračovalo v nastaveném módu. Divácká pozornost byla znát, reakce přibývali a všichni jsme si to pěkně navzájem užívali.  
Přebrepty ty na jevišti.  Tak v Turnově jich bylo docela dost. Když pominut skutečná přeřeknutí, tak některé perly, zvlášť ve významovém smyslu slova musím zmínit. Ve druhé, nacistické části, herec Koblížek (Martin Weiss) přišel do divadla i mimo svou zkoušku, protože ho čeká pohovor s kolaborantským art directorem jménem Herr Kvaczek (Láďa Niklíček). A jeho kolega Karel Brázda (Libor Ševců) ho chce uklidnit, že Kvaczek je tlučhuba. Situace je rozběhlá, dovídáme se od Koblížka že tu čeká na Kvaczka a že je nervózní. Libor sedí ve dle mě a povídá:"A z čeho jsi nervózní, prosím tě - Koblížek je tlučhuba", jako by se nechumelilo. To jsem nemohl vydržet. Povídám mu: "Karle, tohle je Koblížek (a ukážu na Martina Weisse), ty asi myslíš že Kvaczek je tlučhuba, už to prosím tě po ránu nepij." Pak běží dialog dál a bavíme se o Karlovu příteli Güntrovi, samozřejmě po jeho odchodu. A já říkám: "Teda co já vím, ta predelku má jen jednu, jmenuje se Günter, je mu osmatřicet, takhle vysokej, blond oči..." v sále zašumělo a kolegové se usmáli, vzadu za jevištěm i zasmáli. Nahlas! Nakloním se nad stůl "No jo je to pravej áriejec..." a odcházím. Vzadu za mnou přibíhá Hilke Kvaczek (Kristýna Licinbergová) otvírá kukadla a ptá se jestli má taky blond oči. Na to je užije. Však i na ní dojde. Kristýna jako manželka výše zmíněného art directora má vtrhnout do divadelního klubu, kde si 
o přestávce mezi zkouškami, ostatní herci dávají oraz, a má nadávat co si ten režisér Karas (Václav Hájek) dovoluje. Tak přiběhla, nadechla se a vyšel z ní nádherný verš - "Co si ten Karas dovoluje, 
to všechny meze přesahuje". Přišla dozadu a málem omdlela. Pochopitelně celé zákulisí se dusilo smíchy.
Jeden velký nešvar - to že se mluví za scénou, to je naše prokletí. Bohužel to tak je, neustále se vzadu špitá komentuje, fabuluje, směje atp. Ale že si tři, nejmenované kolegyně sednou do portálu a tam se baví..., tak to byl vrchol.Však ony vědí o kom to píšu, že děvčata?
Představení dopadlo dobře, publikum bylo vnímavé a potlesk byl vřelý. 
Na závěr musím říct, že jsme byl pyšný jak šikovné máme lidi ( i kolegy hosty), protože jsme to dali byť s nepřesnostmi na několika místech (což dle mého soudu divák nepoznal) bez zkoušky. Naposledy jsme to hráli v 17. listopadu 2018 v Divadýlku při Noci divadel. Jak říká kolega Dvořák - Jsme stále drzejší... :).
Víc fotografií najdete zde. Kvalita odpovídá prostředí a taky mým dovednostem:). Všechno se bude zlepšovat. Snad.