2025_05_03_Činohrení klub, Praha, PODNEBÍ [No.11]

Děkovačka v "Činoheráku".

Den po pátečním představení v Dolním Bousově jsme se vypravili do pražského Činoherního klubu. Krátce po Rakovníku nás pozval Radvan Pácl, který amatérům tuhle možnost poskytuje. Rádi jsme pozvání přijali a vyrazili do tohohle úžasného divadelního prostoru. Protože nejsložitější z celé přepravy je u divadla zaparkovat, rozhodli jsme se vzhledem k jednoduchosti a mobilitě naší jevištní výpravy nejezdit do centra, ale nechat auta na Černém Mostě. A pak metrem – v taškách IKEA (pozor, článek obsahuje product placement) – jsme dorazili do Činoheráku. Byli jsme přivítáni technikem Jindrou, zvaným Henry. Ten se o nás staral opravdu jako o vlastní. Stejně jako jeho kolega přes zvuk a světla. Bylo postaveno, nazvučeno i nasvíceno a my vyrazili nahoru, do místního klubu – baru. Každý pojedl, popil a šupky dupky do kostýmů.


Řeknu vám – je to strašně fajn pocit, když sedíte na židli, na které sedávají pánové Vetchý, Polívka, Dulava a další. Já vím, že to pokaždé píšu, když se ocitneme v šatně Činoherního klubu, ale já si nemůžu pomoct.


Lidí bylo asi čtyřicet, což nebylo moc, ale co se dá dělat. Hrálo se ale moc pěkně. Až do chvíle (já to sice napíšu, už proto, že zamlčovat se nic nemá, ale nezlobím se na tebe, dědo), tedy až do chvíle, kdy děda Vašek, který to celé svítil a hlavně zvučil, „zavadil” o touchpad MacBooku. A celá obrazovka se mu posunula někam do kšá. Existuje na to sice jednoduchý trojprstý hmat a obrazovka je zpět. Ale to děda nevěděl. Abych byl spravedlivý – moc ho nepoužívám ani já. V kabině nastala panika. Na jevišti taky. Trochu nás rozhodilo, když jsme čekali zvuk a on nepřicházel. Ale my museli jet dál. Navíc jsme všichni pořád na jevišti. Nebyl nikdo, kdo by mohl pomoci. Nahoře děda a jeho vnoučata Vašek a Barunka dělali všechno možné, aby zvuk vrátili, ale nic. A tak jsme dohráli bez zvuku zhruba dvacet minut. Když třeba má zazvonit zvonek budíku a na to je navázaná akce, tak jsem jako Bůh (role) řekl: „Kdybyste slyšeli, jak mi zvoní v uchu,” no a podobné takové kokotinky :). Ale dali jsme to. Jen děda byl jak schlíplá slípka. Ale všichni jsme ho ubezpečovali, že fakt to není tak fatální. Naopak – drží nás ve střehu. No, už ho to snad přešlo.

A tady pár fotek z pořádného nadhledu.

Lidi, choďte do divadla. Občas je tam ticho.


–mat–