Rozhovor s Lízalem
 |
| Lukáš Fila a Petr Havlík v inscenaci VŠICHNI JSME HERCI (foto F. Stýblo) |
Premiéra Vávry je za dveřmi. A proto přišel čas vyzpovídat jednotlivé postavy a jejich představitele. Zároveň tím trochu aktualizujeme starší rozhovory, které vycházely v tištěném Divadelním Kurýru.
Kým ovšem začít? Házet korunou si nebudu. Stačí se zamyslet, kdo přišel s nápadem zkusit Maryšu. A je to jasné - první na řadě bude Petr Havlík. A jdeme na to.
- Tak
se ti to splnilo, co? Ta Maryša. I když do klasiky to má daleko - je to po našem - nevadí? Maryša je moje srdeční záležitost. Už coby divadelní elév jsem se naučil několik replik z Maryši, jen tak, protože mám tu hru moc rád. Tenkrát jsem mohl díky podstatně mladšímu věku pomýšlet i na roli Francka. Od té doby, ale uteklo hodně vody. Když jsem si poprvé přečetl scénář hry Vávra, vzplál ve mně po letech uhašený plamínek divadelní naděje. Radost se probudila. Budu hrát Lízala! Dokonce mi zůstal i některé původní texty od Mrštíků. Víc jsem si ani přát nemohl. Baví mě to! Šikovně propojené dva divadelní světy. Krásná ukázka toho, že klasika se s groteskou pohodlně vejdou na jedno jeviště a nijak si nepřekážejí. Dokonce se mají rády. Tak že díky, splnilo se mi to !
- Jaká byla tvoje
cesta k divadlu a posléze k Divadýlku?
Jako mladý hejsek jsem se v mém rodném městě Ústí nad Labem znal s kamarádkou, která pracovala pro kulturu města. Jednou mi vyprávěla něco o Malém divadle, ve kterém byla členkou souboru. Ať se přijdu podívat. Slíbil jsem a přišel. Asi po hodince pozorovaní zkoušky jsem měl jasno. Tak to by mě bavilo ! Všechno se tenkrát změnilo. Od té doby jsem pravidelně a rád chodil do divadla pozorovat všechny zkoušky, představení. Do mého mladého života vstoupilo další ve všech pádech skloňované slovo. Divadlo. S radostí a pokorou jsem chodil pozorovat ty staré mazáky, brali mě i když jsem byl ucho, bylo mi s nimi dobře. Pomáhal jsem v divadle s čímkoli. Stavět, bourat, skládat i rozkládat, natírat i lepit, při zkouškách jsem napovídal, v představeních tabulí plechu vyráběl bouřku. Užíval jsem si to. Smysluplná práce. Týdny, měsíce. Pan režisér Felzmann mi po několika měsících nabídl malou roli vojáka v představení "Matka Kuráž a její děti" od B. Brechta. Drama z doby třicetileté války. Úžasné představení, vše šlapalo jak dobře namazaný stroj. S Matkou Kuráží jsme objeli republiku. Hráli jsme v krásných divadlech v mnoha městech, snad jen ve Všetatech (zaplaťpámbů) ne. (interní divadelní vtípek, který sice nepochopíte, ale fakt dobrej). Vrcholem bylo pozvaní do Švýcarska a třešničkou Jiráskův Hronov. Nelze zapomenout ! A ještě jedno ústecké představení mi dovol zmínit. Také ho nikdy nedostanu z hlavy. Peršané od Aischylose. Stará Persie, nádherná výprava, kostýmy. To už byla kláda. Krásné období v mém životě a opět Hronov. Opojná doba. A protože nic nezastavíš, natož čas, všechno se to nějak přehouplo a já se přestěhoval do Mladé Boleslavi. O Divadýlku na dlani jsem věděl a něco i viděl, ale jak se k nim sakra vetřít ? Osudným se mi stal předvánoční nákup, kde jsem se při náhodném setkání odvážil principála divadýlka oslovit. A jak už dnes s jistotou vím, dobře jsem tenkrát udělal. Má žena ráda říká “asi to tak mělo být”.
- A co tvoje vysněná
role, hra. Existuje nějaká?
To je jasný. Sládek v Havlově Audienci. Těší mě to pomyšlení, že se dá během představení vypít spousta piv. Neměl bych s tím zásadní problém. Herecky ani alkoholicky :-) - Už
sis sáhl i na režii – hledáš si nějaký
další titul?
Tak někdy se o tu myšlenku lehce otřu, to je pravda, ale v zápětí si zase jdeme každý svou cestou. Já i ta myšlenka. - Co
je lepší režírovat nebo hrát?
Režíroval jsem divadlo jen jednou. Krásná práce, rád na to vzpomínám. Ve dne v noci jsem vymýšlel každý krok. Teď jsem asi v období kdy mě popravdě vyhovuje, že to vymýšlí někdo jiný. Troufám si říct, že mě hraní přijalo vlídněji. - Další
koníčky – máš?Tady musím
začít malou oklikou. Vzpomínáš si když jsme byli malí, tak do vánočních kolekcí
přibalovali takovou fotečku s přáním hezkých Vánoc? Na ní zasněžená krajina, bílé omrzlé stromy,
modrá obloha a mezi tou zimní nádherou zasněžená cesta s lyžarskou stopou. Měl
jsem těch obrázků spousty. Miloval jsem jako dítě Vánoce a ty obyčejné barevné
lístečky mi je připomínaly. V dospělosti jsem je už neměl, někde se za ta léta
vytratily. Ale v mé hlavě zůstaly dokonale
uložené. A já stále častěji s každým rokem toužil vidět tu zimní krásu na
vlastní oči. Jak obyčejné a jednoduché, ale... Dostat se v zimě do těch míst
znamenalo pořídit si běžky.
A to jsem dlouhodobě odmítal. Až po čase tomu pomohla hlavně moje rodina, která za to vlastně může, že dnes vlastním kompletní bežecké vybavení a klepu se štěstím, když vyrážím na kopce. Tam si takhle v tichosti kloužu a na vlastní oči si prohlížím a hltám ty obrázky z vánočních kolekcí. Nejezdím do hor závodit, jezdím odpočívat! Neměnil bych. Toť můj druhý milovaný koníček, běžky. - Tvoje
nejoblíbenější jídlo a pití?
No jasně, že mám. Do zlatová upečená kachnička od mé ženy a jednoznačně Plzeň (a ne jedna). Přes to vlak nejede. - TOP
Kniha, film, hudba?
Co počít? Dárek od Fefíka ze Sorry (ona to úplně kniha není, ale moje dobré čtení).
Film: Kytice - film o geocachingu. Hudba: samozřejmě kapela Sekretor z České Kamenice. - Viděl jsi nějaké zajímavé přestavení mimo Divadýlko?Nedávno jsem byl s manželkou na novém představení Broukovcova Kamdivadla, Jardy Střelky “Do Kalhot”. Je to jeho autorské 6. monodrama. Je výbornej, uznávám ho i jeho herecký projev a výpověď s jakou to divákovi servíruje a předává ve mně zůstává dlouho usazena. Tak nějak se to do mě pokaždé zavrtá, hlodá a hlodá. Ale musím uznat, že hlodá krásně. Střelka je frajer herec! Moc jsme si celé představení užívali.
- Jak bys nalákal lidi na naše nové představení?Je to jasné, čisté představení bez složitých dramaturgických kliček. Myslím, že divák bude od začátku do konce děj dobře chápat a nebude se ztrácet ve složitých záludných scénách. Je odpočinkové, legrační. Všechno tam dobře dopadne. Nějak jsem si ho sám v sobě pojmenoval pohádkovou Maryšou. Moc bych si přál, aby se líbilo.
- Hrál si někdy pohádky?No sakra. Úplně nejraději, ale vzpomínám v Ústí na Kocoura Modroočka. Hrál jsem tam protivnýho, zlýho kocoura a jeden výstup s Modroočkem a jeho kočičími kamarády jsem si fakt hodně užíval. Scéna byla střecha domu, komín a televizní anténa. Hodné kočky se tam každý večer scházely. Měl jsem je tam nějak vylekat a rozehnat. Plížil jsem se od komína za svitu měsíce zezadu k nim, tak že děti mě už viděly, ale kočky ještě ne. Schválně jsem tu cestu pokaždé dlouho natahoval a v dětech se postupně probouzelo to vnitřní pomáhat a chránit :-) Za nedlouho celý sál na kočky křičel. Pozor! Utečte! Je za vámi! Díky upozornění z hlediště se všechny rozutekly a já měl smůlu. Stál jsem na forbíně sám a kroutil hlavou jak mě mohli malí diváci prozradit. Na ty jiskřící dětské oči plné radosti, že pomohly dobré věci a tomu zlýmu parchantovi to překazily, na to se nedá zapomenout. Tam byla skutečná nefalšovaná pravda a pocit vítězství. To nehrály - to tak bylo!
- Nikdy
jsi se nechtěl divadlem živit?
Takové ambice jsem neměl a nemám, v mém profesním životě jsem spokojený. Ale divadlo mám rád, to tedy jo !
Děkuji za rozhovor a příště se můžete těšit na Simonu Matouškovu v roli LÍZALKY
Komentáře
Okomentovat